GLOSA Parkování ve slepé uličce

O celoměstském systému parkovací politiky se v Olomouci poprvé začalo diskutovat před více než patnácti lety. Politici se učili rozlišovat mezi „abonenty" a "rezidenty“ a seznamovali se s principy systémů fungujících v západoevropských městech. Původně zamýšlená zásadní parkovací reforma však tehdy nebyla implementována. Radní totiž pochopili, že má-li dojít k zásadní regulaci parkování na povrchu včetně výrazné regulační role ceny, musí být zároveň k dispozici kapacitní podzemní parkoviště, parkovací domy či odstavné plochy obsluhující různá území města. Systémy regulace a cenové politiky musí být navzájem zkoordinovány a logicky provázány.

V následujících letech proto vznikla nejprve vyhledávací studie pro definici lokalit, kde by taková kapacitní parkoviště mohla vzniknout, ty byly v roce 2014 zakomponovány do územního plánu města. Zároveň se intenzivně investovalo do zkapacitnění nejvíce deficitních území, velké množství nových parkovacích míst vzniklo zejména na sídlištích. Navíc se ukázalo, že velké parkovací kapacity, plnící kromě obsluhy svých objektů i významnou veřejnou funkci, jsou schopni vybudovat i soukromí investoři. V polovině minulé dekády to proto vypadalo, že je vše „ustláno“ pro to, aby ve městě postupně začaly vznikat parkovací objekty na bázi soukromých či veřejných peněz, které postupně vytvoří podmínky ke spuštění celoplošné a efektivní parkovací politiky.

V tomto momentu se však cosi zadrhlo, jakoby někdo přehodil výhybku. V rámci úprav dopravního značení začaly v některých městských částech parkovací místa naopak mizet, prioritou se stalo na centimetry měřit, zda léta fungující místa splňují všechny předpisy, svislé parkování začala nahrazovat méně početná místa podélná. Parkovacích míst ubývalo i v souvislosti s investicemi budujícími různé nové ostrůvky a měnícími profil komunikací. Podnikatelům se (jako zlým kapitalistům) opět začaly házet klacky pod nohy, a to i tehdy, když chystali v rámci projektů kapacitní parkoviště na místech vymezených k tomu územním plánem. Přes hypotetické debaty o modelech a parametrech žádné koncesní řízení pro soukromé investory ve městě nikdo nespustil. Z politické rétoriky navíc bylo často cítit, že se na řízení města začaly podílet i subjekty, pro které je „automobilita“ třídním nepřítelem.

Na tomto pozadí se na začátku této dekády rozběhlo další kolo přípravy nové parkovací politiky pro Olomouc. Navrhovaný systém měl rozdělit město do čtyř zón s odlišnými pravidly pro rezidenty, abonenty a návštěvníky. Rezidenti měli získat silné zvýhodnění, ale jen v konkrétní rezidenční oblasti. Plán zahrnoval zdražení krátkodobého parkování, prodloužení placené doby, elektronickou evidenci vázanou na registrační značku, SMS platby, online vyřizování oprávnění, nové parkomaty a centrální informační systém. V praxi však nakonec ze systémové revoluce avizované s velkou pompou zůstalo hlavně zdražení parkování v centru a růst cen parkování pro rezidenty. Fungování zón C a D bylo opakovaně odloženo. Navenek byly komunikovány především technologické problémy, stávající systém nebyl schopen zvládnout rozšíření na desítky tisíc míst, chyběl robustní software, objevily se nedostatky v IT architektuře a tarifech, k problémům přispěly i zpoždění ve výběrových řízeních a celkově špatná příprava a management projektu. V pozadí odkladu spuštění systému až po volbách však hrály zásadní roli samozřejmě i politické důvody, obavy z kontroverznosti a negativní reakce obyvatel.

V povědomí veřejnosti jsou tak změny v parkovací politice zatím spojeny zejména se zkušeností tvrdší represe symbolizované tzv. „autíčkem“, vozidlem městské policie s elektronickým systémem automatizujícím kontrolu placeného parkování. Zřízený Fond mobility samozřejmě potřebuje na realizaci nezbytných investic peníze, zatím však efekt jeho fungování do reality jaksi nepronikl. Zůstává spíše pachuť z represe aplikované též vůči držitelům průkazu ZTP se zdůvodněním jeho zneužívání, čímž se výrazně zhoršily podmínky i těm, kteří jej užívají právem, snaží se pracovat a plnohodnotně žít.

Ještě nedávno vše vypadalo tak, že se odložené téma parkovací politiky znovu vynoří až po podzimních komunálních volbách. K překvapení mnohých však rada města v okurkové sezoně prázdnin (a s odkladem platnosti od Nového roku) schválila další výraznou změnu podmínek v dosavadních zónách A a B v centru města. Na popud komise místní části zrušila bezplatné parkování o víkendech a placený režim prodloužila o čtyři hodiny až do desáté večer, čímž vyvolala i přes období dovolených nebývale hlasitou veřejnou polemiku: Nebylo by efektivnější přijmout speciální opatření během několika víkendů v roce, kdy jsou ve městě velké akce s masovou návštěvou a ve zbytku roku ponechat o víkendech motivační podmínky? Není paušální přístup v rozporu s průzkumem potvrzujícím nerovnoměrné časové využití existujících míst v centru (v některých časových oknech bývá volná kapacita). Nepovede to jen k dalšímu vylidnění centra města? Neodskáčou to nakonec všichni, kdo v centru podnikají, včetně kulturních institucí, které tam sídlí?

Pojďme využít tuto bouřlivou, leč dílčí polemiku k obnovení racionálního přístupu k problému: Chceme-li jednou, aby parkovací systém v Olomouci fungoval stejně efektivně, jako to známe třeba z nedaleké Vídně, musíme budovat paralelně všechny jeho komponenty. Jádrem funkčního parkovacího systému je totiž „supply-demand management“ (řízení nabídky a poptávky), přičemž v podmínkách výrazného převisu poptávky nad nabídkou se z regulace (jinak nezbytné) stává pouhá buzerace. Při budování nových kapacit je potřeba pustit do hry nejen veřejný, ale i soukromý sektor. Dobudování systému musí být navíc skutečnou politickou prioritou i při alokaci zdrojů. Cožpak to není stokrát důležitější téma než pseudointelektuální hříčky typu pěší zóny na Palackého třídě (bezmála za miliardu)? Má-li se parkovat dobře rezidentům, abonentům i návštěvníkům města, musí být nejprve kde. Proto je ale potřeba v práci celkově zrychlit, a to řádově. Nemávat pouze studiemi (Lipenská, Poupětova), v parkovišti namalovaném na papíře ještě nikdo nikdy nezaparkoval. A v neposlední řadě musí skončit manažerský amaterismus v řízení projektu.

Jinak se nelze divit lidem, kteří se v systému, který jim má sloužit, cítí naopak spíše jako obtížný hmyz.