GLOSA K čemu je nám potřeba renesance realismu?

První dekády 21. století jde označit za epochu emancipace emocí. Dříve byly jistě považovány také za něco důležitého (chceme přece být šťastní, cítit se dobře), ale doprovodného, odvozeného. To, co se děje, v nás vyvolává emoce pozitivní či negativní, emoce však mohou klamat, ukázat se jako falešné. V tu chvíli musí přistoupit rozum, nahlédnout to skutečně důležité, reálnou podstatu dění, emoce korigovat, otevřít dveře pro ty nefalešné, adekvátní. Dnes se čím dál častěji emoce emancipují natolik, že rozum ani realitu už nepotřebují.

Malé děti si mohou dělat co chtějí, aby je výchova náhodou netraumatizovala. Děti ve škole se nemusí primárně učit, získávat kompetence a znalosti, ale dobře se cítit. V práci je pracovníky potřeba psychicky hýčkat, případná tvrdší zpětná vazba od nadřízeného by je mohla vykolejit, demotivovat. V životě je potřeba odstranit všechny negativní pocity, jen blázen by pro něco trpěl jenom proto, že to považuje za správné.

Emoce se emancipovaly také v politice. Politik nám musí být především sympatický. A jeho soupeř nesympatický. Prvního lajkujeme, druhého hejtujeme, a je nám jedno, že oba dělají třeba velmi podobnou, stejně chybnou politiku. A vůbec nejdůležitější je pocit, který máme ze sebe sama, slast, kterou prožíváme, když se angažujeme pro to pozitivní, proti tomu negativnímu. Ona kunderovská „druhá slza dojetí“.  Pozitivní a negativní je to, co v nás vyvolává příslušné pocity. Na realitě nesejde. Všechno ovládl jakýsi novodobý emocionální „circulus vitiosus“.   

V stabilizovaných obdobích mohou takto na pocitech založené bubliny relativně v klidu vegetovat a ukájet se lajkováním a vzájemným hejtěním. Ve společenském vývoji ale mohou přijít skutečně vážné krize, kdy nám pocity k ničemu nejsou a důležité je najít správná řešení a východiska. Dnešní doba je v mnoha oblastech čím dál těhotnější takovou potřebou. Na falešných emocích založená chybná politika totiž přináší zatraceně reálné negativní důsledky.

Před třemi lety začala válka na Ukrajině a před pár dny odstartoval nový pokus tuto tragickou krizi vyřešit. Tábory lajkerů a hejterů byly dlouho pevně sešikované a vždy připravené k proputinovskému či antiputinovskému vypouštění statusů. Občas má člověk pocit, že ona druhá slza dojetí, slast ze zaujetí správného postoje a jeho veřejného exhibování, je pro řadu lidí důležitější, než válka sama a její tragické důsledky. To, co se nyní v diplomacii a mezinárodních vztazích děje, je ale najednou nové. Bourá ustálená schémata. Všechny strany to staví před nové výzvy a to, jak v nich obstojí. Před očima se nám vrací na scénu standardní postupy tzv. realistické zahraniční politiky, aplikující např. principy tzv. teorie her s cílem dosáhnout požadovaného výsledku způsobem, který nemusí být na první pohled čitelný, ale kupodivu může fungovat. Nebo také selhat. Média zaplavily emocionální výkřiky šokovaných nezralých novinářů, kteří neovládají ani základní řemeslo oddělení informace od komentáře analýzy, necítí příliš potřebu přenášet fakta či analyzovat, nýbrž plameně zaujmout postoj.  Veřejný prostor zaplavila jedna velká emoce: hysterie. Zkusme jí nepodlehnout. Sledujme to, co se děje, velmi ostražitě a hodnoťme to podle výsledků, „po ovoci“, nikoliv první signální soustavou.