GLOSA Je moc důležité zažít to

Mám rád všechno, co vzniká a vyrůstá odspodu, všechno, co je autentické a existuje to jen proto, že živnou půdou je nutkavá potřeba být spolu. Vrcholem toho je pro mě akce, kterou jsem objevil tak před třemi čtyřmi léty, když jsem sám brouzdal ulicemi, neměl jsem žádný plán ani cíl, jen tak jsem se bloumal, někam si sednul na kafe, což dělám dennodenně a z potřeby být mezi lidmi (ne nutně s nimi), ale tentokrát jsem měl touhu být součástí něčeho, o čem jsem se dočetl poprvé, něco jako Olomouc žije či co.

Nebyl to kdovíjaký název, ale názvy se nakonec vždy nějak snesou, když označují něco, čemu člověk propadne. A já jsem propadl právě této akci. Nebylo to tím, že by na každém rohu hrála ta nejlepší kapela na světě, ne proto, že byste slyšeli zrovna žánr, který je vám z nějakého důvodu nejbližší, to jsou podružnosti. Propadl jsem té atmosféře, té naprosté, čiré radosti z hraní, z té čiré radosti přihlížejících být spolu, tomu, ačkoli chápu, že to bude znít banálně, sdílení. Tak velice silný byl před těmi třemi čtyřmi lety pocit sounáležitosti, že mi to uhranulo. A přišel jsem domů a povídal ženě, příště musíš jít se mnou. A příští rok se mnou nevyrazila jenom žena, ale i dcera šla s námi, courali jsme městem od jednoho zákoutí ke druhému, každé bylo jiné, každá hudba byla jiná a jsem byl zase šťastný, tentokrát dvojnásob, že to můžu sdílet nejen se všemi kolem, ale s těmi úplně nejbližšími.

Olomouc (o)žije! má neskutečnou atmosféru. Nejenže objevíte nové, zajímavé kapely (a někdy taky ne, ale to nevadí), hlavní je, že si v tu chvíli díky právě tomu, že slyšíte hudbu z míst, kde byste ji normálně vůbec nečekali, že si uvědomíte nevšednost mnoha míst, která jde třeba znovuobjevovat další den, kdy se všechno zase vrátí zpátky do toho podivně klidného místního života bez vzruchů. Ta místa mají teď už jinou atmosféru nejspíš, ale díky tomu, co jste předchozí den zažili, se na ně už umíte dívat jinak. Vlastně celý ten festival, letos již dvoudenní, vytváří souvislý soundtrack centra. Když jsem to zažíval úplně poprvé společně s rodinou, některé kapely jsem si točil, u jiných jsem jen postával a díval se na lidi kolem sebe, jak to prožívají, jak jsou v tu chvíli šťastní. Natáčel jsem si je nejen na mobil, ale i do hlavy. 

Když jsem těsně po studiích dostal vážně míněnou nabídku odejít do Prahy do právě vznikající, dnes už slavné stagiony dělat v ní dramaturga, stačilo kývnout a šel bych tam, něco mi říkalo, ne, zůstaň. Nebyly v tom žádné šlechetné pohnutky, nebyl v tom patriotismus, na který jsem nikdy tak úplně čistokrevně nebyl vnitřně zatížený, byla to čistá lenost, že se mi prostě nechtělo odsud vytáhnout paty, i když s odstupem mi to přece jenom přijde divný, ale kdybych chtěl být trochu patriotem, tak bych řekl, že jsem chtěl zůstat jednak kvůli tomu klidu tady a jednak kvůli této celodenní akci, která se letos už parádně rozjede a přibere do party ještě divadlo. Dva takové dny! A je jedno, jak budou jednotliví účinkující hrát. Důležité je, že máme možnost si to zažít, pobýt na těch místech a jako bonus ještě k tomu se můžeme potkat se starými známými, s mladými známými a dokonce s úplně neznámými, vedle kterých se můžeme cítit jako doma.

Pořadatelům děkuju za ten nápad, za tu organizační výdrž. Měli by dostat cenu. Tou největší je našlapané město natěšených lidí. Budu jedním z nich.

Díky, děcka!