GLOSA Příběhy nebo učebnice?

Sedíte ve školní lavici, unaveni předchozí hodinou matematiky, a učitel dějepisu vám předkládá nějaká základní data o vzniku války, počtu obětí, spojenectvích a nepřátelstvích, a třeba možná i o tématu holokaustu. Za týden si napíšete desetiminutovku, kdo si vzpomene na deklamovaná data, vyhrává jedničku, ti s horší pamětí nebo vyšší mírou lenosti si odnesou něco horšího. No a to je asi tak všechno, co se vám pak z časů ve školní lavici usadí v hlavě na téma druhá světová válka. A pak jsou tady příběhy.

Když se doma dozvíte, že prastrýc musel uprchnout před nacisty a do konce války se skrýval pod cizí identitou, když zjistíte, že prababička s pradědečkem byli internováni a prababička nepřežila Osvětim, když vám prozradí, že rodinný dům obsadili nacisté a pobývali v něm až do konce války, jsou pak takové informace něčím zcela odlišným. Při vyprávění o minulosti nic nenahradí konkrétní osobní prožitky někoho blízkého. Jen v Olomouci je spousta takových příběhů; nedávno zrovna kdosi při příležitosti konce války zveřejnil výňatky z deníků svého předka, kde se popisují úplně konkrétní okamžiky strachu ve sklepě při bombardování, následné zjištění, kdo ze sousedů při explozích zahynul i mizerné zkušenosti dalších sousedů z chování části osvoboditelských jednotek. Když si čteme nebo posloucháme vyprávění o mamince několika dětí, která běžela se sousedy rozebírat zátarasy na most, aby přes něj mohla projet rudoarmějská technika, načež ji zabil granát z německého kanonu, je to prostě úplně jiné než data a suché informace o mužích jménem Stalin, Hitler, Roosevelt nebo Churchill.

To je přesně důvod, proč si velmi vážím práce sběratelů příběhů. Už léta se o něco takového snaží Paměť národa, která trpělivě a pečlivě vyhledává a uchovává vyprávění pamětníků. Vyprávění, která dokáží přes propast dlouhých dekád znovu otevřít dávné události, jako by odehrávaly před pár dny, vyprávění, která nám umožní být skoro svědky těch časů. Úplně jinak než suchá data z učebnic dějepisu.

Máte-li ve svém okolí blízké, kteří třeba konec války osobně zažili, určitě nepromarněte příležitost a zkuste si s nimi promluvit. Čas běží a pamětníků nemilosrdně ubývá. A až nám jednou zbydou jen ty učebnice, suchá fakta a strohá data, docela klidně se pak spousta z nás nechá obelhat lumpy, kteří budou tvrdit: Kdoví, jak to tehdy vlastně bylo. Kdoví, jestli byli ti nacisté vážně tak krutí, jestli jsme si za to my nemohli sami, jestli se vážně takhle odehrával holokaust, a podobně.

Jsem moc rád, že ty příběhy znám. A ještě víc jsem rád, že posledních 79 let žijeme v míru. O to horší je, že někde takové štěstí nemají...