NOVINKA SEZÓNY Tosca v Olomouci: silný příběh s nečekaným koncem

Moravské divadlo Olomouc zahájilo novou sezonu premiérou Pucciniho Toscy. Po rozpačitých ohlasech na některé premiéry z minulé sezóny se však tentokrát zdá, že se v Tosce podařilo skvěle vybalancovat klasickou hudbu a příběh s moderní scénou i invencí v základní dějové linii. Režisérka Daniela Špinar přivedla na jeviště slavnou operu s velkou úctou k tradici, ale zároveň s nápaditými zásahy, které jí dodaly svěží dech. Pakliže zavítáte na olomoucké provedení Toscy, získáte všechno – lásku, vášeň, intriky, mrazení v zádech, ale také několik překvapení.

Jeviště během premiéry jednoznačně patřilo Radoslavě Müller. Její Tosca nebyla jen rozhněvanou divou, ale skutečnou ženou z masa a kostí – milující, žárlivou, zoufalou i odvážnou. Árie Vissi d’arte zněla v jejím podání niterně, s obrovským emocionálním nábojem, který dojal celé hlediště. Nejen pěvecká profesionalita, ale uvěřitelně prožitý příběh dodávají Tosce nezaměnitelnou autenticitu. Kritici se shodují, že její výkon patřil k největším triumfům večera – a publikum jí právem věnovalo bouřlivý potlesk.

Velikost klasického příběhu na scéně Moravského divadla kontrastuje s minimalistickou a spíše symbolickou scénou, která však dává vyniknout detailům a osobitému režijnímu pojetí. Kostel v prvním jednání symbolizuje zpovědnice, v pozadí oživená plátnem malíře Cavaradossiho (Mickael Spadaccini), jehož motiv nesou i překrásné šaty Toscy. Druhé jednání přivádí diváka do chladného a neúprosného prostředí, v němž vládne baron Scarpia v podání Jiřího Sulženka. Atmosféru podporují digitální obrazovky připomínající policejní dohled, které naznačují kontrolu i neustálé sledování. Sama režisérka tento svět vykládá také jako metaforu Scarpia – jako jeho vlastní vězení, pramenící z neschopnosti projevit cit či lásku. Třetí jednání pak působí snově a slavnostně, i když v prostředí tmavého technického zázemí hlediště. Nechává však na divákovi, zda si bílou, téměř až šlehačkovou róbu Toscy vyloží jako svatební, nebo symbolizující její naivitu.  Nebo obojí. Za touto poetikou se ale zároveň skrývá tragika jejího osudu. Výtvarně celé provedení podtrhly kostýmy Lindy Boráros.

Drama o lásce, vášni, milostném trojúhelníku i zneužívání moci je nadčasové téma, které podle režisérky Daniely Špinar v žádném případě neztrácí na aktuálnosti ani dnes. Známý příběh prodchnutý oddaností, žárlivostí i zoufalstvím však olomouckým divákům připravuje hned několik překvapení. Například Scarpia není probodnut nožem, nýbrž jehlicí z drdolu. A zatímco diváci zvyklí na klasické provedení očekávají, že po popravě Caravadossiho hrdinka skočí z Andělského hradu, olomoucká inscenace nabízí jiné rozuzlení. Zákeřný baron Scarpia se totiž v závěru symbolicky vrací „z mrtvých“ a zoufalá podvedená Tosca se nakonec probodne jehlicí, kterou dříve zabila svého trýznitele. Nejde o laciný efekt – spíš o mrazivou připomínku, že zlo má dlouhý stín a že moc a vina přežívají i po smrti.

Zajímavý moment dramatu přidává i přítomnost malých andílků z dětského pěveckého sboru BoDo centrum, kteří se na jevišti objevují v bílých košilkách a s křidélky a symbolicky tak připomínají nevinnost, která sleduje i ty nejtragičtější okamžiky.

Olomoucká Tosca je důkazem, že i slavné a mnohokrát hrané dílo může ožít novým způsobem. A tentokrát nejde o modernizaci za každou cenu, ale o chytré hledání symbolů a emocí, které fungují i na dnešního diváka. Publikum odcházelo z premiéry s pocitem, že se stalo svědkem nejen velkého dramatu, ale i promyšlené a dojemné inscenace.

Moravské divadlo tak do nové sezony vstoupilo sebevědomě a s jasným vzkazem: opera nemusí být muzeum, může být živá, aktuální a strhující.