Mechanik českých cyklistů Všechny kluky mám rád jako pes, říká Šmída

Právě nám probíhá mistrovství Evropy v silniční cyklistice pro kategorie juniorů a U23 v Anadia v Portugalsku. Bajkery vystřídají silničáři a poté si přijdou na své i dráhaři. Je den před závody a ráno je klasický šrumec. Brzká snídaně, mechanici jdou k autům, chystají kola na trénink, jak silniční, tak ty časovkářská. Kola pumpují, ještě umyjí společně s maséry auto a maséři pak chystají pití do bidonů, iontové nápoje a vodu, vše se musí řádně zaledovat a také se připravují traťovky, energetické tyčinky a další potřebné věci k tréninku. Kdo je v tomto realizačním týmu nepřehlédnutelná postava a ikona reprezentace? Dvoumetrový mechanik českého reprezentačního týmu, odchovanec prostějovské cyklistiky Richard Šmída zvaný „Šmíďák". „Bez podpory své rodiny a manželky by ani mechanika u nároďáku a vůbec u cyklistiky dělat nešlo,“ řekl Richard Šmída.

Po kolikáté jste vlastně na vrcholné akci s reprezentací?

No, nemám to přesně spočítané, ale na mistrovství světa jsem byl asi osmkrát, na mistrovství Evropy šestkrát a jednou na olympijských hrách, to bylo v Tokiu.

Jaký šampionát byl pro vás ten první, premiérový?

Bylo to mistrovství světa v Richmondu v USA, tam vlastně vyhrál Slovák Peter Sagan.

Jak berete takový reprezentační výjezd, co to pro vás znamená?

Ať jsou to olympijské hry nebo všechna mistrovství, ať už je to převážně mistrovství světa nebo mistrovství Evropy, je ta akce vrcholem pro všechny, jak pro závodníky, tak pro nás, co jsme v realizačním týmu. Člověk se musí připravit co nejlépe a nechat tam, jak se říká, všechno.

Co vás nejvíce těší na závodech?

Tak pro mě je vždy emotivní to, když se vracíme domů s nějakým skvělým výsledkem. Je jasné, že medaile je nejen pro sportovce, ale i pro nás to nejcennější. Strašně moc to sportovcům, cyklistům přejeme, a když se s námi dělí o jejich radost, což tak většinou je, vždy jsme skvělá parta, tak to je to nejvíc, medaile, úspěch, radost z dobře odvedené práce. Navíc v reprezentaci jsme opravdu super tým.

S kým nejčastěji spáváte na pokoji?

To je přece jasné, s masérem Perňasem Josefem Perným, ale všechny kluky mám rád jako pes. Od mechaniků počínaje, tedy Libora Maisnera, Karla Slezáčka, mého syna Martina, přes maséry Petra Vopálku, Jana Čuřína, Michala Frantíka nebo doktora Roberta Válku nebo Aleše Kroužeckého. Navíc trenér Tomáš Konečný je opravdu super člověk, bývalý závoďák, a pro mě osobně skvělý šéf trenér. Vždy má všechno dokonale připravené a drží, jak se říká lajnu, vždy je vše v lajně. Bude se mi po tomto týmu stýskat.

A jsou i smutné nebo stresující okamžiky v cyklistice obecně?

No odbočím od reprezentačního výjezdu. Ten nejemočnější jsem zažil asi letos na jaře při Českém poháru v Kyjově, kdy jsem doslova zachraňoval holý život jednomu Rakouskému závodníkovi. Dostal jsem se k této situaci a závodníkovi jako první. Tento závodník vrazil do stojícího auta a prolétl zadním oknem do auta a pořezal se u toho na krku a já mu dával první pomoc a vlastně jsem mu držel postižené místo na krku. Pomoci druhému beru jako samozřejmost, to by měl udělat každý člověk bez váhání. Jsem rád, že cyklista byl zachráněn, to byla pro mě nejvíc dobrá zpráva a vážím si i toho, že mi po návratu z nemocnice napsal a poděkoval mi.

Město Prostějov je cyklistické město. Vy se cyklistikou i živíte mimo reprezentaci. Je to tak?

Je to tak. Mám cyklistickou prodejnu a servis v Prostějově. V zimě navíc půjčujeme ještě lyže. Také občas jezdím jako mechanik i s prostějovským týmem.