Nový předseda klubu Fritscher: Navázat na práci a posunout oddíl dál

V DATART volejbalové extralize žen dosáhne TJ Sokol Šternberk po dvou účastech v baráži letos minimálně na 9. příčku a mezi tuzemskou elitou tak bude působit i v příští sezoně. O další stabilizaci či posun oddílu se pokusí na funkcionářském poli jeho nový předseda Adam Fritscher. Manažer, který se v extraligovém volejbalu pohyboval kromě Šternberka v různých funkcích také dlouho v Olomouci, kde na konci loňského roku ukončil svoje působení. Jaké jsou důvody, a vize, nového předsedy si přečtěte v rozhovoru.

Co stojí za rozhodnutím, že budete novým předsedou volejbalového oddílu žen TJ Sokol Šternberk?

V prvé řadě je to na základě rozhodnutí stávajícího předsedy Michala Oborného, který kvůli svému pracovnímu vytížení už nemohl tuto funkci vykonávat, takže se rozhodl na ni rezignovat. Já jsem byl osloven členy oddílu, se kterým jsem dlouhodobě spolupracoval. Kolem šternberského volejbalu se pohybuji déle než 15 let, tedy více než celou dobu, co klub působí v extralize. Vzhledem k tomu, že mě členové výboru vyzvali, já jsem v tuto chvíli členem Sokola Šternberk a výbor šternberské sokolské jednoty mou nominací předběžně odsouhlasil, jsem se rozhodl tuto nabídku přijmout.

Současné vedení oddílu volejbalistek Sokola Šternberk a jeho dosavadní předseda pan Oborný budou v klubu pokračovat? A v jaké roli případně?

Jsem hlavně rád, že můžu navázat na výsledky stávajícího vedení, za kterým je obrovský kus práce, protože město velikosti Šternberka a s jeho ekonomickými možnostmi se přes nějaké záchranářské potíže už 15 let drží v extralize v tak významném sportu, jako je ženský volejbal. Takže je na co navazovat a já jsem rád, že nejen pan Oborný, ale i další lidí, kteří pracují ve vedení šternberského volejbalu, nekončí. Rozhodně nedošlo k žádné revoluci, s Michalem Oborným jsme domluveni, že bude vykonávat funkci místopředsedy oddílu, která ho bude mnohem méně zatěžovat časově než pozice čelního představitele extraligového klubu.

Dlouhá léta jste působil také v olomouckém volejbalovém extraligovém klubu. Jak bude pokračovat vaše spolupráce s VK Šantovka Olomouc UP?

Já jsem v Olomouci skončil. Důvody jsme si s olomouckým vedením řekli, je to konec přátelský, ale měli jsme trošku jiné představy o způsobu práce a vnitřní organizaci v klubu. Já mám své zažité metody práce a svůj vlastní přístup a věřím, že ve Šternberku dostanu v rámci sokolské jednoty dostatečně silný mandát k tomu, abych mohl pracovat podle svých představ. Zároveň doufám, že dokážu uplatnit své zkušenosti, které jsem nabyl zejména v Olomouci, za to jsem tomuto klubu navždy vděčný. Kolem volejbalu se v různých pozicích pohybuji více než 25 let, přestože jsem jej nikdy aktivně nehrál. Zažil jsem úžasné roky po boku Jirky Teplého, ale i dalších person olomouckého volejbalu, Honzy Přecechtěla, Milana Tuháčka, Jirky Zemánka a dalších, z nichž někteří už bohužel nejsou mezi námi. Věřím, že jsem se od nich všech aspoň něco naučil.

Vaše role v Sokole Šternberk byla už ale ve sportovním úseku znát i před startem letošní sezony, je tomu tak?

Dá se říct, že jsem se do jisté míry podílel na tvorbě kádru pro tento soutěžní ročník. Je to dáno úzkou spoluprací mezi olomouckým a šternberským klubem a každoročním pohybem hráček mezi nimi. Jsem rád, že ve druhé polovině soutěže ten „náš“ sokolský kádr úžasně šlape a snad můžu být i trošku hrdý, že jsem se na tom svým malým dílem podepsal.

Jedním z tahounů Sokola Šternberk je hrající asistentka trenéra a blokařka Laura Holubová, která se vrátila po prvoligovém intermezzu k profesionálnímu volejbalu. Jak vás napadlo ji oslovit?

Dostal jsem na ni tip od olomouckého sportovního úseku, a protože se s Laurou z dob jejích největších sportovních úspěchů známe, byla to v dresu Olympu či Liberce velká soupeřka našich holek, tak si mě naštěstí také pamatovala a jednání jsme dovedli do úspěšného konce. O Lauřině lásce k volejbalu vypovídá i to, že před olomouckým angažmá preferovala to šternberské, protože chtěla mít na hřišti větší úlohu a pořádně si ještě extraligu zahrát. S agentem Petrem Pláteníkem, kterého si velmi vážím jako profesionála, jsme dohodli příchod slovenského talentu Deany Valentové. Přestože nyní možná na palubovce nezáří úplně tak, jak bychom si všichni přáli, tak věřím, že svůj talent rozvine a bude ve Šternberku pokračovat a brzy tým i táhnout. V pozici manažera v Olomouci jsem byl ještě i u toho, kdy se rozhodovalo o přestupu Anny Šotkovské do Šternberka. Tehdy si Anička nebyla jistá, zda chce ve volejbalové kariéře pokračovat, nyní je kapitánkou šlapajícího šternberského klubu a myslím si, že se chytla, našla se, a role lídryně jí sedí. Věřím, že má určitě vyšší ambice. Eliška Kořínková byla na pokraji konce své kariéry. Jednal jsem s ní o tom, že bude pokračovat, stejně jako s Amálkou Vyjídákovou nebo Nikčou Látalovou, což jsou dneska hráčky, které tvoří jádro výborného sokolského kolektivu. Takže v tom vidím i určitý svůj malý podpis.

Jak jste se rozhodoval, zda pozici ve Šternberku vezmete?

V Olomouci jsme se narodil, žiju zde, jsem hrdý Olomoučák, fanoušek nejen volejbalu, ale i hokeje, fotbalu či házené ve městě. Jsem dlouholetý návštěvník všemožných zápasů, akcí. Ale jestli mám nějaké jiné město rád, tak je to z mnoha důvodů Šternberk. Mám tady spoustu kamarádů a známých. Opakovaně jsem ve Šternberku pracoval, kolem zdejšího volejbalu se v různých pozicích motám už od doby, kdy hrál ženský tým první ligu na ZŠ Dr. Hrubého, kam jsem chodil fandit tehdejším nadějným juniorkám, pozdějším skvělým extraligovým hráčkám Veronice Gregorové-Tinklové, Veronice Mátlové-Schandlové, Lence Oborné a dalším. Tyto holky jsem tam podporoval jako náctileté talenty a později měly výborné kariéry v dospělosti. Dokonce se mi stává, že mi mnozí lidé říkají, že si mysleli, že jsem Šternberák. Není tomu tak, ale když mi to někdo řekne, tak mě to neuráží, svým způsobem jsem na to hrdý.

S jakými cíli jdete do Sokola Šternberk?

Navázat na skvělou práci, kterou tam odváděli a odvádějí lidé, kteří se o šternberský volejbal dlouhé roky starali a starají. Budu se snažit, pokud toho budu schopen, svým dílem sokolský oddíl volejbalistek posunout dál a svým způsobem i vrátit ho tam, kde jsme v těch prvních letech, protože jsem u toho byl, v extralize žen a nejen v ní začínali. Fanoušci a znalci volejbalu vědí, že Sokol Šternberk se v prvních extraligových sezonách opíral o skvělé odchovankyně, srdcařky. Šternberská hala jako i naštěstí v posledních domácích zápasech byla nedobytnou tvrzí. I týmy, jako jsou Olymp, Královo Pole, tady nehrály rády. Možná Prostějov ve své největší slávě zde neměl problém loupit ve třech setech, ale pro ostatní týmy to nebyly hezké zájezdy. A ze strany fanoušků a lidí kolem volejbalu až po samotné hráčky zde byla vždy soudržná a bojovná atmosféra. To bych chtěl, aby se vrátilo, respektive jsem rád, že už to teď v posledních zápasech znovu vidíme.

A co šternberská mládež, jak se jí daří a kam ji chcete posunout?

I tady budu usilovat o návrat slavné éry šternberské mládeže, protože zdejší dorostenecké týmy získávaly medaile na republikové scéně. Což je těžké a vyžaduje to i určitou dávku štěstí včetně toho, aby se potkala mimořádná generace holek. Ale doby, kdy týmy kolem Gáby Orvošové a Emy Kneiflové, opor současné ženské reprezentace, válcovaly soupeřky, byly famózní a rád na to vzpomínám. To je něco, čím bych se chtěl inspirovat, a je to samozřejmě potřeba podložit tvrdou prací. Zejména perfektní organizací, protože bez organizace je chaos a v tom dobrý sport nekvete a neroste.

Co říct k posledním extraligovým domácím zápasům Šternberka? Je to unikum, že tak malé město má extraligu, ale není to pro další sporty cesta? Protože v Německu nejvyšší soutěž házené nehrají velká města, ale menší městečka, kde ale do hal chodí také deset i více tisíc lidí…

Je třeba říct, že Šternberk není první klub v takovém prostředí. Před ním to byl třeba Frenštát pod Radhoštěm. Byl jsem tam na jejich poslední sérii v play-off v boji o třetí místo, kdy Olomouc pod Jirkou Teplým ukradla Valachům bronz. Přijeli jsme tam tehdy s bubny, a když jsme viděli místní fanoušky, tak jsme si říkali, že celí neodjedeme. Je to pár let a kultura se trochu v hledištích změnila, ale opak byl tehdy pravdou. Domácí fanoušci za námi okamžitě přišli, zavoněla slivovice, vykládali jsme si o volejbalu. Pak jsme proti sobě fandili a oni nám říkali, že to byla jejich labutí píseň, protože Frenštát měl končit a taky se tak bohužel stalo. My jsme si odvezli bronzové medaile, jednu jsem tehdy jako člen realizačního týmu také dostal, někde ji doma pořád mám. Takže Frenštát byl tím příkladem, v mužské házené je to zase třeba Zubří. Nechci nikomu brát jeho sport, ale ligový fotbal a hokej na té top úrovni asi spíš patří do velkých měst a menší města by mohla žít sporty typu házená či volejbal, které mají ve velkoměstech problém naplnit haly a přivést nadšené fanoušky. Stojím si za tím, že šternberský fanoušek je fenomén. My máme jeden velký závazek a tím je se o ten fenomén starat. To znamená děkovat mu výkony a tím, jak náš klub povedeme.