Žena čísla Jana Fifková si plní sny

Splnit si sny, to je vůbec to nejlepší, co se může člověku v životě podařit. A přesně tohle se daří Janě Fifkové. V centru Olomouce má pekařství Dalaman, k tomu chystá otevření kavárny v novém olomouckém centru kultury. „Je to další splněný sen. Mám gastronomickou školu, měla jsem k tomu vždycky blízko,“ řekla Fifková.

Jak vás vůbec napadlo otevřít si pekařství? Vždyť se zdá, že pečivo lze koupit skoro všude.
Předtím jsem už asi nějakých patnáct let pracovala v gastronomii. Takže práce s lidmi mi byla blízká. Po čtyřech letech v Praze jsem se vrátila zpět na Moravu. A jednu dobu jsem, asi rok a půl, pracovala v takovém malém rodinném pekařství. To bohužel ze zdravotních důvodů majitele skončilo. No a mně se tam tak zalíbilo, že mě napadlo, že něco podobného bych mohla udělat. A také mi připadalo, že v Olomouci právě není moc obchůdků, kde by se daly sehnat dobré pekařské výrobky. V supermarketech jsou většinou rozpékárny, nebo pečivo, které pro mě není moc pečivo. Takže jsem se rozhodla, že budu sdružovat malé pekaře. A od nápadu už bylo jenom kousek k tomu najít prostor, což se mi úplně zázračně podařilo. Tak to začalo vznikat. Celý ten krámek jsem stvořila vlastníma rukama, včetně nábytku. Není to klasické pekařství, kam přijdete a máte tam naskládané přepravky. Jela jsme do Tovačova, do Hanáckého muzea, nakoupila tam staré skříně, zrenovovala je, natřela. Vyrobila jsem si světla, otapetovala krámek. Takže to tam trošku vypadá jako u babičky, je to takové rodinné prostředí.

Kde se to ve vás vzalo, že jste tak zručná? Většinou ženy nebo holky přes renovaci nábytku nejsou.
To nejsou. Ale je fakt, že jsem v podstatě vyrůstala se samými kluky. A jsem zvyklá hodně spoléhat sama na sebe. Asi v devatenácti jsem se odstěhovala od rodičů, takže už jsem byla odkázána sama na sebe. A člověk, aby se neztratil, tak musí dělat všechno pro to, aby to fungovalo i bez zásahu nějaké další ruky. Takže co neumí, to se naučí. Alespoň u mě to tak bylo.

A navíc, když si něco uděláte a vyrobíte sama, tak i ušetříte.
Ano, rozhodně. Člověk se může zvednout a jet někam nakoupit. Ale to je pak všechno takové stejné. Když do toho dáte něco svého, tak je to jiné. Trvalo mi to sice skoro tři měsíce, obrušovat, opalovat starý nábytek. A teď, když probíhala korona krize, tak to byly přesně čtyři roky, co jsem nosila roušku, ale to jsem byla zalezlá v garáži a brousila nábytek.

Co všechno nabízíte?
Produkty od malých pekařů. Mám i dva, kteří pečou na zakázku podle mých receptů. Výhra v loterii, když to tak řeknu, bylo přemluvit pekárnu, aby pekla burgrové bulky. Protože o to byl zájem a nebyl nikdo, kdo by to dělal tak, jak by to mělo vypadat. Většinou pro pekaře to znamenalo, že udělají bulku z rohlíkového těsta a když do té potom dáte maso a nějakou zeleninu, tak se to celé rozmočí. Takže první rok jsem přemlouvala pekaře a pekárny, aby to dělaly trošku jinak. A po roce se mi to povedlo. To byla taková velká výzva. Obvolala jsem dvacet třicet provozů a většinou mi řekli: ne, tohle nechceme dělat. Hledala jsem a podařilo se. Ale pak jsem dva tři měsíce trvalo, než se upravily receptury tak, aby to fungovalo. No a pak mám malé pekařky, které dělají věci podle mých receptů.

A ty vaše recepty si napřed upečete doma a máte někoho, kdo otestuje, že jsou dobré?
V podstatě ano. Nějaké zkušenosti jsem získala, když jsem pracovala v provozech. Měli jsme spoustu šikovných kolegů cukrářů, pekařů. A od malička jsme měla k pečení blízko. Babička byla perfektní pekařka. To, co jsem se naučila od babičky a od maminky, to mi nikdo vzít nemůže. Byla to krásná škola. Mám k tomu opravdu blízko. Vždycky, když něco dělám, tak si vzpomenu na babičku, který už tady není.

Zmínila jste korona krizi. Postihla vás nějak?
V podstatě mi to ukázalo skalní zákazníky, ty, kteří vás podpoří, ať se děje co se děje. Naučilo mě to mnohem více komunikovat na sociálních sítích, i když k tomu jsem neměla nikdy nějak daleko. Mimo pekařství pracuju ještě každý rok v létě na jednom hudebním festivalu, dělám tam sociální sítě a produkci, takže k tomu mám blízko. Ale byla to taková zkouška a svým způsobem mě to určitě posílilo. Člověk se naučí být trošku sám a zároveň k sobě přitáhnout lidi jiným způsobem. Měli jsme rozvoz, nezavřeli jsme, i když zákazníků na krámek tolik nechodilo. Snažili jsme se být lidem blíže aspoň těmi rozvozy. Svým způsobem mě to posunulo někam jinam, byla to nová zkušenost.

Řekla jste, že pracujete na hudebním festivalu? Který to je?
Je to festival elektronické hudby Let it roll. Jeden z největších tohoto žánru ve střední Evropě. Většinou se účastní kolem čtyřicet tisíc lidí, bývá v Milovicích na letišti. To mě baví hrozně. Je to komunita lidí, které spojuje hudba. Jak mě spojuje láska k jídlu a těm lidem, kteří ho vytvářejí, tak stejně mě spojuje láska k tomu danému stylu hudby. I přesto, že to je pracovní, tak si tam vždycky odpočinu. Většina lidí je tam skvělých, je to, jako kdybyste přijel do rodiny. Letos bohužel festival nebude, takže se o to více budeme těšit na další rok.

Když jsem si vámi domlouval rozhovor, tak jste jen tak mimoděk uvedla, že nemáte moc času, protože rozjíždíte nějaký další nový projekt. Můžete říct, o co jde? To bude také gastro?
V podstatě je to gastro. Bude to kavárna, která je součástí projektu Telegraph. Tam už funguje galerie současného umění. Vzniká tam coworkingové centrum a o patro výš bude kavárna, kde budeme i vařit, podávat obědy, svačinky. Postupně budeme krmit všechny zákazníky. Budova je z roku 1908, kompletně zrekonstruovaná, líbí se mi, že to má nějakou duši. Je to další splněný sen. Mám gastronomickou školu, měla jsem k tomu vždycky blízko. Když jsem byla mladší, tak jsem na něco svého neměla moc pomyšlení. Teď to přišlo. Restauraci jsem mít nechtěla, ale kavárna s kuchyní a gastrem mi přijde jako mnohem zajímavější a dobrý koncept. I přesto, že si myslím, že v Olomouci máme spoustu kaváren, tak mi ten projekt i s lokalitou u nádraží přijde skvělý. Teď finišujeme a hrozně se na to těšíme. Jde to ruku v ruce, protože gastro je také tak trochu umění. A teď se na gastro bude pohlížet i z jiné strany. Lidé budou chtít zážitek se vším všudy a nemyslím tím teď zážitek z dvacetichodového menu. Ale přemýšlet o tom, využívat lokální suroviny, uvědomit si, že jsme v Česku. Neříkám, že nezkoušet a nepřidávat světovou kuchyni, ale česká kuchyně je naprosto skvělá, dá se s ní dělat spousta věcí. Stačí jenom přemýšlet a přetvořit to pro jedenadvacáté století.