Zákulisí Tour de Franz 5/24: V Lederhóznách na kole

Za Lincem začíná Rakousko. Přejedeš Dunaj a najednou skončí takové to divné příhraniční pásmo, lidi chodí oblíkaní jako v Alles Gute, tráva je zelenější a nebe modřejší, a na loukách se pasou krávy. Vítejte, Alpy.

Když jsem tudy jel do Říma před čtrnácti lety, byl jsem jako u vytržení. Jsou věci, které z auta neuvidíš, ale z kola ano. Jak je patrné z videoreportáží, hornorakouský smích jsem se naučil brzy, a první oběd za Lincem v Kremsmünsteru jen potvrdil očekávání. Slečna servírka znala pouze kožené kalhoty, a zatímco jsem se šel vymočit po dalším Wienerschnitzelu (hlad je přece převlečená žízeň), zavolala mě do kuchyně a dala mi ochutnat právě uvařený Knödel. Ten byl! Přidal jsem si, čímž jsem získal srdce všech Rakušanů, neboť kdo sní víc, ten je větší Trautenberk.

Jódlovačka na kole

Tak začaly kopce. Poprvé jsem zařadil jakýsi kvalt na elektrokole Voice a metr po metru jsem začal trpělivě stoupat. Ono už to srdce není co bývalo, svému kardiologovi jsem o cestě radši ani neřekl, a za malou pomoc technologie jsem byl vděčen. Kdo si ale myslí, že elektrokolo je motorka, je na omylu. Odšlapat se to prostě musí, jen je to do kopců o trochu méně náročné. Snažil jsem se o tom nemluvit, protože titulek v novinách, jak fotr s nemocným srdcem jede do Vatikánu na kole, by byl sice pravdivý, ale přišel by mi už mírně bulvární.

Za Michelsdorfem jsem usedl na deset minut do příkopu nechat trochu odpočinout nohy. Jenže to není jen tak. Odněkud se naráz pochodovým krokem přiblížil nějaký pozorný Herr Beobachter a rázně sdělil, že tato příkopa ist Privat.

Začalo mě bavit vymýšlet si složeniny. Němčina, to je takový prazvláštní jazyk, který za sebe seřadí několik podstatných jmen bez jakéhokoliv ladu a skladu, zalomí to přes pár odstavců a až na následující stranu, ale všichni se domluví. Jenže když jsem objednával das Grossglassekaltwasserohnegasflasche a všichni chápali, co chci, a dokonce byli potěšeni mou kreativitou, začal jsem ten jazyk mít rád. Která jiná řeč dá takovou možnost svobodně se vyjádřit. Když jsme chtěli dobít kola na restaurační zahrádce a hledali jsme zásuvku, vyžádal jsem si aby přišel Herr Oberhauptgasttsatteeigentümer, a taky to šlo. Jednomu by se skoro chtělo radostí zašroubovat žárovku.

Projížděli jsme řadou alpských městeček, a nikdo nás tam nečekal. Žádní novináři ani uvítací delegace z radnic. Rozeslal jsem ten den čtyřiadvacet tiskových zpráv, a nikoho to nezajímalo. Další den dvaatřicet, a zase nic. Obeslal jsem fary, ale bez reakce. Jenže co by nám uškodilo nejvíc, by byla pýcha. Zbývalo jen trpělivě šlapat do dalšího kopce.

Pyhrnpass s vybitou baterií

Kdo by chtěl náš výkon snižovat kvůli použití elektrokol, všechnu zhruba dvacetiprocentní technologickou úlevu jsem bohatě vrátil a zaplatil na sedle, oddělujícím Horní Rakousy od Štýrska. Jo, věděl jsem, co mě čeká. Ne, nebylo kde dobít. Zbývalo asi čtyřicet kilometrů, z toho patnáct do příšerného kopce, a baterie hlásila dlouho dopředu konec svého nedlouhého života. Šetřil jsem ji jak to šlo, celé úpatí jsem jel za své. Nepomohlo to. Dole pod kopcem odešla, a Pyhrnpass jsem vyjížděl vlastním pohonem. Ono to není jen tak, protože celý ten stroj váží bratru pětadvacet kilo, a vytlačit ho do tisíce metrů nad mořem je doopravdy za trest. Nahoře jsem byl tak vysílený, že jsem šilhal, a Lubor Tesař mi za to prostě musí věnovat ten svůj puntíkatý dres, ve kterém jel první etapu. Tady jsem si ho zasloužil a basta. Nohy mě z toho bolely ještě další dva dny.

Ten den už nás naštěstí čekal jen sjezd do Liezenu, krajinou jako z pohádky, ale s blížícím se deštěm, který většil bouřku doslova alpských rozměrů. Ta večer přišla, a stan, do kterého teklo, byl během tří minut nepoužitelný. Naštěstí místní camp disponoval velikým bílým partystanem, pod který se dalo složit zbité tělo. Dostali jsme se konečně k wifině, a zájem lidí doma nás doslova šokoval. V porovnání s tou osamělostí, kterou cyklista nepolíbený zájmem rakouských novinářů prožívá v horách, to bylo až neskutečné. Usínalo se s příjemně hřejivým pocitem, že teď už všechno dobře dopadne. Aspoň jsme si to mysleli.

Pokračování příště

Vlastimil Blaťák