Zákulisí Tour de Franz 3/24: Jak se zmoklí stydět ve Znojmě

Ve čtvrtek 21. července jsme pokračovali druhou etapou z Brna do Znojma. Poprvé nás dostihly bouřky, ale hlavně nervozita, aby všechno šlapalo přesně podle časového plánu. Brzy mi začalo docházet, že na té cestě vůbec nejsem svobodný poutník užívající si krás cesty kolem, ale soumar, jedoucí časovku podle harmonogramu tiskových konferencí v tom kterém městě.

Start v Brně opět sledovala Česká televize, a je dobře, že s námi nepokračovala dál, protože by spatřila akorát ztřeštěného cyklistu, který se snaží po značkách trefit Vídeňskou, a místo toho se motá zcela nesmyslně po brněnských okruzích a obchvatech odnikud nikam, na tachometru přibývají kilometry, a po pravé ruce je už počtvrté Rondo. Když se výpadovku povedlo trefit, nedalo se, než trpět asi dalších deset kilometrů v provozu, který si málokdo dovede i jenom představit. Pak se cesta stočila někam pod most mezi zahrádky ve směru na Moravský Krumlov, a náhle bylo hej. Aspoň na chvíli.

Abyste věděli, proč jedeme

Pak jsem dostal na kolo smsku, že jeden náš společný známý měl vážnou autonehodu, a je ochrnutý od krku dolů. Kromě účasti s rodinou se mi hlavou míhalo právě to, proč jedeme Tour; totiž že členové rodiny si zřejmě vůbec neumějí představit, co všechno budou od nynějška doplácet a zdravotní pojišťovna jim s tím nepomůže. A že možná budou chodit a dělat po hospodách sbírky na pleny. Vím, je to cynické. Ale s touto životní zkušeností, už skoro šestiletou, bohužel reálné. Zkazilo mi to celý zbytek jinak nádherné etapy jihomoravskou krajinou.

Po příjezdu do Moravského Krumlova jsem chvíli coural po pekelně vyhřátém a liduprázdném náměstí, kde měl někdo čekat, ale nečekal. Po obědě (restaurace s wifinou; ještě pár kilometrů a už to vůbec nebude samozřejmé...) jsem se na náměstí jako po vymření vrátil, a po chvíli mě oslovil mladý muž. Představil se jako místostarosta města, a oč méně formální, o to příjemnější setkání to bylo. Jako jediný ze všech, s nimiž jsme se po cestě setkali, nasadil přilbu a odšlapal se mnou asi patnáct kilometrů, během kterých jsme stačili probrat děcka, zdravotní pojišťovny, Slovanskou epopej, i budoucí cyklostezku, která městu chybí, ale bude se stavět, a po jejíž budoucí trase jsme jeli.

Lež má krátké nohy. Tedy kola

Pak jsme se rozloučili, a já jsem začal ukrajovat kilometry vstříc Znojmu. Byly tři, když mi zazvonil telefon, a ozvala se slečna ze znojemské radnice, že už tam čekají s hroznem novinářů na náš příjezd, a co se stalo, kde že jsme. V ten moment jsem si vůbec nevybavil, že v nějakém pomýlení smyslů jsem pár týdnů ohlásil v itineráři etapy, že právě ve tři budeme ve Znojmě. V hlavě jsem měl příjezd na šestou, ostatně jako všechny ostatní dny. Jenže slečna měla pravdu, a chyba byla na mé straně. V tom okamžiku mi chybělo do Znojma asi čtyřicet kilometrů, a to se rozhodně nedalo stihnout bez toho, aniž by nachystaní žurnalisté nečekali více než hodinu. Moje reakce byla rychlá: jde o to, abych si ušlapal pro svoje ego nějaké kilometry, nebo o to, aby se mluvilo o poslání, kvůli kterému jedeme? Zavolal jsem doprovodné auto, naložil jsem kolo a už jsme fičeli vstříc Znojmu. S předem připraveným plánem vyskočit z auta u náměstí a dojet k radnici.

Co čert nechtěl: spustil se slejvák, a já z auta vystupoval suchý a nažehlený, takže nezbylo, než několikrát objet Znojmo, projet několik kaluží a zasvinit se jako zvíře, aby ten příjezd v ljáku vypadal věrohodně. V ten moment jsem se ptal sám sebe, kde se vzal ten blbý nápad, a proč nebylo lepší od začátku přiznat barvu, ale v tu chvíli už jsem musel tuhle malou lež dohrát do konce. Přifrčel jsem před radnici, kde mi osamocená čekající slečna sdělila, že ti novináři nejsou tady, ale čekají na příjezdové cestě s nastartovanými fotoaparáty, aby si blejskli peloton. Hanbou jsem se málem propadl a nějak jsem to zahrál do auto. Málokdy mi bylo víc stydno.

Před námi byl už jen přejezd autem do Českých Budějovic, kde startovala na druhý den etapa, a nocleh v campu za 60 korun na osobu; na takové ceny jsem později už jen vzpomínal. V Comacchiu jsme měli za pár dnů spát na trávě v campu taky za šedesát, ale euro. Nad Budějovicemi se prohnala bouřka, a celé město klidně usnulo. Po mnoha dnech jsem se v klidu vyspal, bez myšlenky na to, jak dopadne na ambasádě příběh s první řadou, a vlastně bez myšlenky na cokoliv. Začala mě trápit jen jedna věc - a to, že mi teče do stanu. Za ta léta, co je Lucie na světě, jsem vlastně nevytáhl paty z baráku, a stanu odešla impregnace, odlepily se švy, a začal fungovat jen jako líheň komárů. Bezvadný výhled pro sled následujících etap.

Pokračování příště

Vlastimil Blaťák