Zákulisí Tour de Franz 22/24: Strastiplná cesta domů

Naložili jsme kola na střechu, a zatímco jsem telefonicky poskytoval ještě pár rozhovorů do rádií a televize, Roman konečně našel zdroj zápachu v autě, totiž banán, který moje dítě nechalo shnít v batohu; hadice s vodou u recepce campu najednou byla k něčemu. Ještě v poledne jsme byli u papeže, už ve tři jsme startovali auto na cestu domů.

Rozloučili jsme se s dvěma kolegy, kteří se rozhodli zůstat ještě na víkend v Římě, a nastoupili jsme k daleké cestě domů do už tak příšerně smradlavého auta, mezi všechny ty zpocené dresy, všechna rezidua banánů v batozích, a skrz tu únavu nám to ani nevadilo. Ještě jsem vnímal, jak jedeme po Via Aurelia a poznával jsem místa, kudy jsme před dvěma dny šlapali, a pak jsem usnul. Po pár desítkách minut mě probudil kouř z dalšího požáru, který byl kolem Říma založen, pak zase nevím nic.

Vrátili jsme se na moment do Orvieta, napojili jsme se na dálnici a 23 hodin trvající cesta domů začala. Kdo nikdy nejel po italské dálnici, nedokáže pochopit, jak je možné zaplatit v Rakousku za desetidenní dálniční známku 9 euro, a v Itálii za 700 km dlouhý úsek přes 50 euro. Auto se čtyřmi koly na střeše žralo i trávu kolem dálnice, a benzínky byly drahé. Prostě Itálie.

Z pláže ke sněhovým jazykům

Odpoledne a večer jsme ještě zvládali. Několikrát po cestě jsme stáli, protože jsem měl domluvený telefonický rozhovor s nějakým rádiem, kolem půlnoci a s blížící se rakouskou hranicí nás ale začala všechny zmáhat únava natolik, že bylo nutno na delší dobu zastavit a dát si aspoň dvacet minut spánku v sedě. Vystoupili jsme na chvíli z auta a málem jsme zmrzli.

Bylo v Římě pětatřicet stupňů ve stínu a vražedných padesát na slunci? Zapomněli jsme dávno na to, k čemu slouží ponožky? Zpátky do středoevropské reality nás uvedlo jedno jediné otevření dveří od auta. Na rakousko italské hranici byly čtyři stupně nad nulou, a skoro jsme váhali, zda je bezpečné jet dál na letních gumách a bez sněhových řetězů.

Zima nás alespoň na chvíli probudila do bdělého stavu, a že opouštíme Iálii, jsme zjistili i podle kvality kávy na benzínce, která povážlivě klesla. Sjezd z italské dálnice znamenal taky účtování; automat na nás vybafl sumu, za kterou by se po české dálnici dalo jezdit možná rok, otevřel hladová plechová ústa a nechal je krmit drobnými. Hledali jsme po kapsách každý cent, a automat mluvil, že ještě trentadue, a potom ještě quindici, a ještě jedno quindici, a pak se plechová huba zavřela, automat řekl arrivederci a otevřel nám bránu domů.

Kolem Vídně už jsme byli v tak zoufalém stavu, že jsme měli problém udržet na rovné dálnici auto v jízdním pruhu, nicméně po poledni dalšího dne jsme parkovali v Olomouci a měli to všechno za sebou.

Celá mise měla obrovský dopad a množství ohlasů, na které chci vzpomenout. Šel jsem si vyměnit eura zpátky na koruny, pak jsem si sedl do křesla, a pak už nevím naprosto nic.

Pokračování příště

Vlastimil Blaťák