Zákulisí Tour de Franz 10/24: Dny česko-rumunského přátelství

Kvůli výměně řidiče doprovodného auta, která se neplánovaně protáhla, jsme museli strávit čtyři dny u Bibione. To už nebylo na odpočinek, ale spíš na to, aby zhuntovaná těla zatuhla a šla pak jen velmi ztěžka rozjíždět. Navíc jsem se definitivně dozvěděl tu zprávu, že Lucie k papeži nepoletí.

Tímto ještě jednou díky Českám aeroliniím za sponzorské poskytnutí letenek pro nemocnou dceru, která měla jít na audienci do vatikánu s námi. Ze zdravotních důvodů to nešlo, věděl jsem to dvanáct dnů před přijetím, ale zatím jsem to tutlal, aby se nám alespoň nějaký novinář ještě vůbec věnoval.

Kemp, ve kterém jsme bivakovali, byl necelých deset kilometrů od moře. Celá oblast byla dřív močálem, voda se svedla do systému kanálů, pravoúhle na sebe navazujících, ale měl jsem pocit, že kanály ve skutečnosti slouží jen jako nekonečná líheň komárů. Bylo jich neskutečně mnoho, a byli zlí. Když jsem psal kamarádům vzkaz, že mě v noci neustále budí hejna lačných samic, možná to pochopili jinak.

Lignano, v němž Itala nepotkáš

K moři jsem chodil pěšky. Ve výhni, která v těchto dnech přišla, to bylo naprosto příšerné a ubíjející. Na kole jsem ale jezdit nechtěl, protože jsem o něj měl strach: ona ta turistická riviéra je totiž plná všelijakých Rumunů a Čechů, kteří jsou tam i jako turisté, i jako pinglové, po Italech ani vidu ani slechu, a o kolo jsem měl prostě strach.

Ale povedlo se mi dorazit po mnoha letech k moři. Plánovaný vjezd na bicyklu do vln se sice nekonal, ale alespoň jsem se smočil i v něčem jiném, než ve sprše kempu. Na místě všechno stojí pět euro. V tom se Itálie projevuje na plné koule - co bychom počítali ceny, co bychom hledali zákazníky slevou, co bychom řešili náklady a zisk - prostě pět euro a basta. Pizza stojí pět euro, zmrzlina stojí pět euro, Coca Coly jakbysmet. Všechno je za pět. Kdo najde jinou cenu, něco vyhraje. Jediné, co stojí vždycky jedno euro (zase: proč bychom se mazali se složitou cenotvorbou, prostě euro...) je kafe. Ale výborné. Jestli já ještě někdy budu v Olomouci platit pětatřicet korun za tu majdu, kterou u nás vydávají za kafe.

Mezitím jsme řešili návrat doprovodného auta. Bohužel jsme z organizačních důvodů museli oželet druhé auto a všechno naskládat do jednoho, tudíž v Olomouci zatím probíhala hra na škatulata hejbejte se a série testů, jak uchytit na střeše větší množství kol a dostat do kufru zavazadla několika lidí v souladu s dopravními předpisy Rakouska a Itálie.

Jak se jezdí autobusem

Třetí den jsem se už na pěší cestu k moři neodvážil. Byl jsem během těch předchozích pochodů někde na pomezí smrti z přehřátí a smrti z vysílení, našel jsem si na googlu odkud jezdí autobus a ráno jsem se vydal na zastávku. A tam se projevila italská povaha v kladném i v záporném: autobus naprosto nerespektoval jízdní řád (je to Afrika...) a přijel se zpožděním asi čtyřicet minut. Však co, je dopoledne, je neděle, co bychom dělali. Současně mě však řidič nahnal dozadu, odmítl si vzít peníze za jízdné, jezdí se zadarmo, zubil se na mě a rozesmátý ukazoval někam vzhůru, jakože stejně nebude pršet a že je azúro. Tak jsem jezdil autobusem zadara.

Plán: 147 kilometrů v jednom dni

Téhož dne jsem zjistil, že paralelně s námi jede na kole do Bibione redaktor Frakvence 1. Skutečně jsme museli jet asi těsně za sebou, přes celé Rakousko i přes celou Itálii, a vynaložil jsem nějaké úsilí o družbu a setkání věech cyklistů, ale nepovedlo se to.

Čtvrtého dne odpoledne vyjelo konečně z Olomouce vracející se auto, s vyřešeným střešním nosičem i vším ostatním, a kolem půlnoci jsme ho čekali. Seděli v něm řidič, který naprosto netouží po jakékoli publicitě, tudíž zamlčím jeho identitu, ale je obrovský, velmi praktický (narozdíl od nás ostatních, manuálně nezručných...) a s věcma se fakt nemaže. Už ovlivněný italštinou jsem letitého přítele nově nazval Románo Grosso.  A taky tam s ním sedělo moje trochu nespolečenské starší dítě, syn Jindra, kterého jsem nechal dovézt, aby se trochu otrkal, užil si moře, a především aby mě doprovodil ke Svatému Otci, když už nebudu mít s sebou Lucii. Ti dva se tak dlouho hledali, až se našli. V mnoha případech sice narazila kosa na kámen a povaha na povahu, ale během několika hodin jsem nabyl přesvědčení, že z nich jednou budou skvělí kámoši. Jednou. Tak přijeli noví dva členové výpravy, která se tím proměnila k nepoznání, a získala úplně jiné rozměry.

Nabrali jsme za ty čtyři dny příšerné zpoždění, které jsem se rozhodl prostě dojet, a na další den jsem naplánoval etapu v délce 147 kilometrů. Takovou dálku jsem nejel v jednom dni skoro patnáct let, ale nebylo zbytí. Předpověď počasí nelhala a v dalších dnech se udělala ještě větší výheň. Od nynějška měl každý kilometr příšerně bolet.

Pokračování příště

Vlastimil Blaťák