MICHAL BARTOŠ Ochrana přírody je vlastně ochranou člověka

Michal Bartoš mluví o své celoživotní cestě krajinou. O tom, jak se z letních výprav do Jeseníků nebo Litovelského Pomoraví zrodila touha chránit přírodu. O síle filozofie, která mu pomohla pochopit, že ochrana přírody je ve skutečnosti ochranou člověka. Vrací se také ke vzpomínkám na ministra Josefa Vavrouška, k pochybnostem o významu ocenění a také o radosti ze splněných snů. Cenu, pojmenovanou právě po této významné osobnosti, ostatně 19. června Michal Bartoš obdržel za dlouhodobý přínos ochraně přírody a životního prostředí.

Gratuluji k získání Ceny Josefa Vavrouška, kterou vám udělila Nadace Partnerství. Máte z ocenění radost? 

Beru to s nadhledem. Můj přítel Aleš Máchal mě na to ocenění navrhoval opakovaně, až to začínalo být skoro vtipné, a tak jsem rád, že teď už může nominovat někoho jiného (smích). Ale vážně: ano, mám radost. Beru to jako potvrzení toho, že moje cesta, i když byla možná trochu zvláštní, nakonec našla pochopení i mezi kolegy. Ale hlavně to neberu jako ocenění sebe. Vnímám to jako uznání pro všechny lidi, kteří se kolem mě v průběhu let pohybovali. Stovky lidí, kteří dělají krásné věci, mnohdy lépe než já. Pokud jsem měl nějakou roli, tak možná v tom, že jsem držel nějakou vizi. 

Josef Vavroušek byl pro mě velkou inspirací. Nebyl to typ člověka, ke kterému bych byl osobnostně podobný, on byl víc racionální, technicky vzdělaný, velmi přesně přemýšlel. Já jsem spíš ten „měkčí“, intelektuálně založený typ. Ale právě proto jsem si ho tolik vážil. Znali jsme se osobně. Jezdil na Ekologické dny, vždycky, když mohl. Byl dokonce uvedený na plakátu ještě v roce, kdy tragicky zahynul. Nepřijel už jen kvůli té nehodě. Byl to také jediný ministr, který s sebou do Olomouce přivezl i několik členů vlády. V té době to prostě šlo, nikdo se tomu nedivil. 

Měl v sobě dar propojovat lidi a nabízet koncepce, které přesahovaly hranice zelené politiky. A právě to mi dnes chybí. Lidé jako Vavroušek, Kroupa nebo Pithart, ať už k nim máme jakékoli výhrady, byli lidé v politice, kteří přemýšleli v souvislostech. O institucích, o společnosti, o spravedlnosti. 

Pojďme se vrátit na úplný začátek před 35 lety. Jak a kde vlastně vznikl nápad založit Ekologické dny Olomouc? 

Vzniklo to možná trochu romanticky, v lese. Chodili jsme od střední školy na brigády, měli jsme partu lidí a bylo nám spolu dobře. Tehdy jsme se přidali k Českému svazu ochránců přírody, ale vlastně to bylo víc o lidech než o přírodě samotné. Jenže pak se postupně všichni začali ženit, vdávat, přibývaly povinnosti a najednou bylo těžké najít společný termín na výlet do přírody. Měli jsme nějaké společně vydělané peníze a pořád jsme přemýšleli, co s nimi. 

A tehdy mě napadlo: když se nemůžeme domluvit na výletě, co kdybychom uspořádali první eko jarmark? A tak vznikly Ekologické dny Olomouc – jako veřejný happening. Pamatuju si, že jsme tehdy stáli na sloupu Nejsvětější trojice s Ivou Bittovou a kapelou Betula Pendula. To by dnes už vůbec nešlo. V začátcích tam třeba lidé z Hare Krišna vařili v hrnci vymazaném kravskými lejny a nikdo to moc neřešil. Po roce 1989 jsme cítili opravdovou svobodu, dýchalo se jinak. Ekologie měla silný svobodný rozměr. Bylo to hodně „zezdola“, autentické a opravdové. Na tento čas nikdy nezapomenu. 

Proč by lidé měli v dnešní době navštívit Ekologické dny Olomouc? 

Hosté a přednášející, které zveme, často přesahují svou odbornou specializaci. Nejsou uzavření, nebojí se přemýšlet o věcech z jiných úhlů pohledu. Ať už jde o vědu, náboženství, nebo politiku. Umějí se spolu dokonce i „hezky pohádat“, ne urážlivě, ale věcně. Takové výměny názorů jsou pro mě důkazem živého myšlení. Mám rád ten svět, i když už jsem starší a víc si vybírám. Baví mě ten „aha-efekt“, když narazím třeba na knihu, kterou bych si nikdy sám nevybral, a najednou mi otevře oči. A proto s trochou nadsázky říkám: „Ekologické dny jsou festival s nejvíc aha-efekty na jednotku času.” 

Co rozhodlo, že jste šel studovat ekologii na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci? Rodinná tradice? 

Přírodu jsem měl vždycky rád, ale spíš jako krajinu, takovou, jaká na mě působí, když se v ní pohybuji. Dělá mi to dobře na duši. Velkou část prázdnin jsem trávil u babiček v Rohli nedaleko Zábřehu. Byly tam obě, tátova i mámina, kousek od sebe přes silnici. Můj tatínek o té krajině říkal, že je „líbezná“. Dnes tam máme po něm malou chatu v Lipince pod Bradlem. Vyrůstal jsem v tom prostředí a mám k němu hluboký vztah. Jako kluci jsme jezdili do Pomoraví, objevovali jeskyně. Bylo to dobrodružné a fascinující. Ta zkušenost ve mně zůstala hluboko zakořeněná. 

Ale nenapadlo mě hned studovat ekologii. Můj tatínek byl historik a chtěl, abych šel v jeho stopách. Jenže já měl v sobě jistý vzdor, chtěl jsem něco jiného, a tak jsem se rozhodl pro ekologii. On to nepřijal úplně s nadšením. Teď, s odstupem, vidím, jak se mi ta témata propojují: příroda, krajina, historie myšlení o ní. Často si půjčuji knihy z historie a zpětně se k tátovi tímto způsobem vracím. Škoda, že to už nevidí. Ale možná to ví.

Ptala se Martina Vysloužilová