GLOSA Brutální a barbarské zlo se za desítky let nijak nezměnilo

Tak je tady zase to smutné výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy, tedy hlavně a především Rudé armády, na svrchované území suverénního státu, tedy Československa. Mně tehdy bylo půl roku. Dlouho jsem se ještě před devětaosmdesátým rokem s nadsázkou pyšnil mladším spolužákům, že jsem měl možnost zažít půl roku v relativní svobodě na rozdíl od nich, kteří se do toho totalitního zmaru narodili rovnou.

Když přijely ruské tanky do Olomouce, jeden z nich stál před naším domem v centru města, bydleli jsme v rohovém domě naproti Národního domu a činžovní zástavbou, která byla později nahrazena Priorem (dnes Galerie Moritz). A ruský tank měl lafetu namířenou přímo do oken ložnice mých rodičů, kde jsem spal tehdy s nimi. Rodiče se tak rozhodli nocovat po nějaký čas v kuchyni na opačné straně bytu. V těchto dnech jsme měli možnost si tyto události připomenout v novém filmu Jiřího Mádla Vlny. Film jsem viděl ve čtvrtek, rodiče jej zhlédli o dva dny později. Volali mi hned po projekci, oba filmem stržení. A pak jsme si sedli a chvíli se bavili o tom, co jsme to vlastně viděli, co jsme u toho zažili a prožívali. A maminka mi říká, víš, já si ten srpen vlastně zažila v takové intenzitě poprvé, protože i když jsem to všechno prožívala, měla jsem v té době hlavně starost o tebe, a tak se moje pozornost upírala hodně tímto směrem. A já se jich pak ptal na věci, které mě napadaly právě během sledování filmu, na které jsem příležitostně myslel opakovaně už řádku let předtím, ale teď tomu snímek Vlny dal novou energii, tak jsem se zeptal a jak jste vy nesli naši kapitulaci? A z tatínka hned vypadlo: Hrozně těžce, to byla nepředstavitelná frustrace. To řekl tatínek nevoják, majitel modré knížky. Nevím, zda či jak by se zapojil do obrany ohrožené země, stejně jako pořádně nevím, jak bych se mohl v takové situaci uplatnit já, který sice vojnu absolvoval, nicméně v době, kdy naše armáda stála na začátku transformace v armádu demokratickou, v roce 1991. Ale vědomí, že národ, který je složen z miliónů konkrétních lidí, neudělá nic, vůbec nic, jen nechá zlo řádit u sebe doma, je trýznivý pocit. Je to odpudivé, zbabělé a vůbec odporné. Jaký má smysl život, když si člověk uvědomí, že je sice naživu, ale že totálně selhal v tom nejzákladnějším, že zradil svoje svědomí, že byl sražen na to nejspodnější dno, že kapituloval před barbary? Je to doživotní odsouzení k životu v ponížení. Je to otázka aktuální. Neřešíme ji snad denně, když jsme svědky stejného postupu Putinovy armády na Ukrajině? Rozdíl je v tom, že Ukrajinci se brání, byť je to stojí životy. A pak tady u nás, v České republice, slyší člověk od mnoha volání po míru, rozuměj po kapitulaci Ukrajiny, aby se jen tak vzdala svých svrchovaných území. A když ve filmu Vlny člověk slyší, jak Rusové argumentují, že přišli Československo osvobodit od fašistů, ujistí se, že se od té doby nezměnilo vůbec nic, že jde o stejně brutální a barbarské zlo jako tehdy, v tom srpnu šedesát osm. A taky víc než jindy člověku dojde, že ti, kteří volají po míru, a jsou to mezi jinými i politici současné opozice a jiných, neparlamentních uskupení, že se chovají stejně zbaběle jako naše tehdejší vláda s Dubčekem v čele, že se chovají stejně odpudivě jako Orbán v Maďarsku a Fico na Slovensku. Dobrá zpráva tu ale je. Kromě toho, že jsou Vlny opravdu dobrým filmem, filmem vpravdě katarzním, generuje snímek v divácích i intenzivnější přemýšlení právě o současnosti, o nutnosti nevzdávat se zlu, o potřebě každého z nás žít v souladu se svým svědomím. Viděl jsem v kině příslušníky všech generací a všechny to nějak zasáhlo. Po skončení filmu následoval v plném sále dlouhý a spontánní potlesk. A tleskali i ti z diváků, kteří v sále patřili k těm nejmladším. A tak se mi chce na závěr zvolat, což taky dělám: Jiří Mádl je frajer.