„Vy si myslíte, že je potřeba dávat mu léky?”, řekl primář ženě... 11 dní nato její manžel zemřel

Příběh Aleny Kvapilové a její manžela jako by vypadl z oka jiným, podobným. Čtyři roky pečovala o manžela, který trpěl Alzheimerovou chorobou. Setkala se během té doby ledasčím...

„Po zjištění diagnózy jsme začali chodit k psychiatrovi. Pan doktor potvrdil diagnózu a předepsal manželovi léky – Ebixu a Tanakan. S manželem jsme hodně pracovali. Když pak zapomínal psát, koupila jsem písanky pro první třídu a manžel psal a krásně,” vzpomíná na počátky společného života s krutou diagnózou. Když ještě později manžel přestával mluvit, nahlas četl. Tak skládal různé hlavolamy a rád si hrál s kostkami. „Chodili na procházky a společně pracovali na zahradě.  Když jsme ale přišli na kontrolu, pro pana doktora to bylo málo. Všechno, co jsme dělali negoval: „Vždyť to jen opisuje.” „To nic neznamená.”

Příšerný přístup lékařů
„Když nám došly prášky, šli jsme si k lékaři pro recept. Pan doktor nám ale sdělil, že jej nemůže napsat, protože už vyčerpal peníze, a napsal mi recept pouze na jedno balení. Tak jsem si to koupila sama,” popisuje paní Kvapilová.
Bylo před Vánocemi a její manžel dostal chřipku. Měl vysoké teploty a dělalo se mu doopravdy zle. Protože se péče dlouhodobě nedala v domácích podmínkách zvládat a snaha lékařů o pomoc v podstatě žádná nebyla, vynasnažila se paní Kvapilová o to, aby manžela umístili do Centra seniorů. Když se to ale menžel dozvěděl, přestal jí důvěřovat.

Dočasně pomohla výměna lékaře
„Šťastnou náhodou jsme se dostali do gerontologického centra v Kobylisích, kde má sídlo Česká Alzheimerovská společnost. Vlídně nás přijali. Paní doktorky Jarolímová a Nováková bohužel potvrdily diagnózu a začaly radit. Doporučily nám výborného neurologa pana doktora Rusinu z Thomayerovy nemocnice,” vzpomíná pani Kvapilová. Byla to pro ni veliká úleva. „Pravidelně jsme docházeli na čaje, kde jsme dostávali cenné rady, a náš život se stával snesitelnější,” vzpomíná. Jenže pak musela na operaci a manžel do stacionáře.

Krutá cesta ke konci
„Bylo tam o něj perfektně postaráno. Asi po dvou letech jsem ho musela umístit do jiného stacionáře v Praze. Bylo to v areálu po bývalé mateřské školce. Pokoje byly čisté, prosluněné, na sedm pacientů bylo pět ošetřovatelů. První týden bylo vše v pořádku. Druhý týden ale manžela vyřadili z kolektivu. Všichni seděli u oválného stolu a hráli hry nebo malovali, a manžel seděl v křesle v téže místnosti. Seděl tam a nikdo se mu nevěnoval. Dva dny měl na sobě umazanou košili, přestože prádla měl opravdu hodně. Nedávali ho na vyvýšený klozet a na nízký se bál posadit. Pomalu zapomínal i to, co ještě uměl. Byla neděle a ze stacionáře mi telefonovali, že má teplotu a odmítá jíst. Okamžitě jsme pro něj přijeli a tím skončil jeho pobyt ve stacionáři,” vrací se k událostem, které postupně vedly k neodvratnému konci. „Jeli jsme na pohotovost do Thomayerovy nemocnice. Byl tam mladý pan doktor, kterému jsem se snažila vysvětlit jaké má manžel potíže a že má Alzheimerovu nemoc a nemluví, ale rozumí. Pan doktor se na mne otočil a řekl: „Jak vy můžete vědět, co mu je. On mi to řekne sám.” Upozornila jsem, že manžel nemluví. Pan doktor začal na manžela mluvit a pokoušel se mu špachtlí otevřít ústa. Manžel pevně stiskl rty a pusu neotevřel. Po několika marných pokusech pan doktor prohlásil, že ho nevyšetří. To už jsem měla oči plné slz...

Celý text v tištěném Hanáckém Večerníku 18.11.2016