"Já jsem se měl za všech režimů pro změnu špatně," reaguje antikomunista na článek o Jiřím Pospíšilovi...

Jeho tátu, partyzána a protikomunistického bojovníka, odsoudili komunisté k trestu smrti. Jeho starší a tehdy ještě nezletilá sestra dostala deset let. Sám Petr Hamal byl kvůli protikomunistickým postojům celoživotně šikanován, dnes ale ani nemá kde bydlet. "Když jsem si přečetl váš článek o náměstkovi Pospíšilovi, který se měl za všech režimů dobře, musel jsem reagovat. Já jsem se měl za všech režimů špatně," říká 75 letý muž.

Povídejte. Nevím, na co se ptát dřív.

Mého tátu komunisté sebrali, když mi bylo pět let. Vzali jeho a pár dalších lidí...

Co provedl?

Nic. Byl proti komunistům. Za první světové války byl legionář a bojoval na italské frontě. Za druhé války ho sebrali Němci, po válce komunisti. Moje starší sestra, tehdy nezletilá, za ním hned jela na Ruzyni, a sama dostala deset let. Táta dostal trest smrti s výhradou, takže vlastně doživotí. Sestru pak alespoň odškodnili v rámci třetího odboje.

Asi jste neprožil lehký život.

Máma byla švadlena. Když tátu zavřeli, vzali jí všechno. Nevzali ji ani do farbriky, musela šít doma a já se sestrou jsme jí museli pomáhat. Jinak bychom se neuživili. Já jsem byl malý, vyrůstal jsem v Prostějově, a skrz to, že jsem měl tátu ve vězení, jsme celá rodina zažívali jenom ústrky. Mě kluci říkali Bidon, a v podstatě s vědomím rodičů mě bili, a močili na mě. To bylo kolem roku 1948. Jeden z nich, nějaký Pospíšil, pak byl učitelem. Napadlo mě, jestli to není rodina s tím Pospíšilem, o kterém jste psali. Který se naopak měl vždycky dobře.

Pozn. red. - Není - jedná se o shodu jmen, redakce si totožnost ověřila.

Měl jste kamarády?

Ale ano. Obyčejné kluky, kteří se mnou hráli fotbal. A v učení jsem měl taky hodně přátel.

Sám jste bojoval proti režimu?

Svým způsobem ano. Ale spíš symbolicky, a možná naivně. Pracoval jsem celý život v energetice, a škodil jsem komunistům v práci. Byl jsem mladý a myslel jsem si, že jim tím ublížím. Myslel jsem si, že jsem hrdina. Ale ústrky vůči naší rodině byly nejenom kolem osmačtyřicátého, to bylo celý život. Vrátil jsem se třeba z vojny a měl jsem z úřadu zrušený trvalý pobyt. Vzali nám všechno, i klavír. Když jsem pak v třiašedesátém založil protisvazáckou organizaci, byla to doslova represe na represi.

Dnes jste důchodce?

Jsem. Ale chtěl bych pracovat! Jenže zdraví mi to už nedovolí. Přebývám v Kolíně u přítelkyně, ale vlastně nemám kde bydlet. Jsem bezdomovec, anebo na prahu bezdomovectví. Chtěl bych mít aspoň tolik peněz, abych se mohl postarat o rodinný hrob. Jsem důchodce, jsem zatrpklej, a mám jen dluhy. Přeju si, aby si tento rohovor přečetl někdo, kdo by mi dokázal v Olomouci nebo v Prostějově nabídnout nějaké skromné bydlení...

Vlastimil Blaťák

Redakce Hanáckého Večerníku by ráda panu Hamalovi pomohla a prosí všechny, kteří mu mohou nabídnout střechu nad hlavou, aby se ozvali na redakční e-mail. Děkujeme všem dobrým lidem.