Rozbořilova éra, aneb k čemu máme kraje

Když prvního dne roku 2000 vznikly současné kraje, možná je většina lidí vnímala jako něco, co jen nahradilo předchozí nevyhovující systém socialistických krajů, ale nebylo o nic moc lepší; zkrátka nutné zlo. Ale všechny ty řeči o samosprávných celcích vzaly po pár letech za své. Z krajů se staly jen administrativní molochy na přerozdělování dotací a placení Českých drah. V tomto kontextu je těžké hodnotit počínání jakéhokoliv hejtmana, tím spíše toho posledního olomouckého.

Jestliže za prvního hejtmana Březiny ještě možná ani samy kraje nevěděly, kde je jejich místo, a hledaly svoje vlastní uplatnění v systému (tím spíše, že jsme tehdy ještě nebyli členy EU a dotací k přerozdělení bylo pomálu), za Kosatíka a Tesaříka se rozjela ve velkém mašinerie všelijakých ROPů (Regionální Operační Programy, pozn. red.). Oba dva byli bývalí olomoučtí primátoři a vstupovali tedy na hejtmanství s jakýmsi jménem. Je otázkou, jesltli to byl jejich politický kapitál, anebo spíš cejch na čele. Poslední krajské volby, ještě bez cizího elementu jménem ANO, však už nabídly volbu mezi neokoukanou Markétou Záleskou a stejně neokoukaným Jiřím Rozbořilem, dvěma sympatickými, ale nepříliš známými tvářemi. Vyhrál Rozbořil.

Hejtmanství hollywoodského herce

Tak jsme po Kosatíkovi, kterého nikdy nikdo neviděl jakkoli se tvářit, a po Tesaříkovi, který se toho v kroji natvářil až moc, dostali na první pohled až trochu moc civilního šéfa kraje. Neměl za sebou zářnou kariéru na olomoucké radnici s množstvím referenčních PR fotek v Radničních listech, ale odpracoval si svoje jako vedoucí výroby v podniku Moravské železárny, v Kauflandu a v nemocnici. S politickou kariérou to bylo horší: nejprve několikrát nebyl zvolen vůbec, potom vyhrál olomoucké komunální volby, ale Novotný udělal koalici s KDU a s TOPkou bez něj. Rozbořil mu to nezapomněl dodnes.

Vyhrál volby a první, co udělal, byla koalice s komunisty. Ke cti je třeba mu přičíst to, že měl k takovému tahu vůbec odvahu; jestliže byla olomoucká scéna léta kritizovaná za pokrevní bratrství ČSSD a ODS, které vládnou spolu, ať už volby dopadly jakkoliv, najednou bylo všechno jinak. Nutně se ovšem musel stát součástí existujícího systému, koalice nekoalice. Systém nezrušíš.

On totiž politik na celostátní úrovni má tu moc občas něco změnit. Může snížit daně, nebo zvýšit daně. Zvednout úrokové sazby, nebo je snížit. Může stimulovat hospodářský růst. Na krajské úrovni ovšem politik nemůže v podstatě nic. Pracuje s předem daným množstvím peněz z rozpočtového určení daní, které dále přerozděluje. Jediné, co může získat navíc a splnit své předvolební sliby, jsou ty prokleté eurodotace.

Tedy se je snaží získat. Je celkem jedno, jestli se jmenuje Rozbořil, nebo Tesařík, nebo Kosatík. Podle kritiků ale existence dotací sama – nikoli zlá vůle konkrétního politika! - vede k totální systémové korupci; nutně a automaticky totiž vzniká slepec regionálních politiků a ředitelů stavebních firem, budujících všechny ty obchvaty a cyklostezky. Každý, kdo je součástí systému, musí hrát podle jeho specifických pravidel, protože jinak by dotace nezískal a obchvaty by se nebudovaly.

Za Rozbořila se takových obchvatů nebo cyklostezek taky pár postavilo. Nový hejtman se navíc celkem rychle adaptoval na svou novou roli profesionálního politika, a v mnohém dokonce předčil svého „velkého učitele“ Tesaříka: množství rozesmátých fotografií v Krajských listech při stříhání pásek bylo dokonce větší, než v případě jeho předchůdce. Tak se Rozbořil vžil do role oblíbeného a fotografy obletovaného lídra, kterému sluší sako, a s vizáží mužného hrdiny a milovníka z Hollywoodu se mu to i celkem dařilo. Mnohdy jako by image byla důležitější, než činy – což ale mohla být (relativně častá) výtka jen těch, kteří tolik mužné krásy nepobrali.

Ony totiž i ty činy mluvily samy za sebe: v době všeobecného a těžko kontrolovaného zadlužování samospráv dokázal Olomoucký kraj například v posledním roce hospodařit dokonce s přebytkem. Shrnuto a podtrženo by se tedy mohlo jednat o velmi dobrou kariéru regionálního politika, kdyby ovšem...

Vidkun: Pozadí dodnes nikdo nechápe

Jednohou krásného říjnového dne loňského roku sebrala policie nejen Ivany Kyselého a Langera, ale i pár policejních šéfů - a mimo jiné taky hejtmana Rozbořila. Pokud se oprostíme od prvotní reakce davu, lačnícího po krvi politiků, dodnes není jasné, jestli je dosluhující hejtman padouch nebo hrdina.

Všechno se dokonale mediálně zamotalo a události přestaly být pro pozorovatele zvenčí čitelné. Pokud je ovšem principem hejtmanova policejního vyšetřování evropská dotace na jezdecký areál, pak je možná druhotné, jestli je vinen nebo nevinen on osobně. Vinen je totiž sám systém, viz výše. Systém, který samou svou podstatou nutí politiky denně jednat s podnikatelskými existencemi, s nimiž by se za normálních časů raději nikdy nesetkal. A každého z regionálních politiků pak lze stejnou logikou považovat buď za oběť systému, anebo za darebáka, podle vkusu a politického přesvědčení hodnotitele. Je otázkou, jestli se s ohledem na současné dění v policii pravdu o Rozbořilovi někdy vůbec dozvíme.

Jisté je to, že Rozbořilova politická kariéra skončila. Blíží se další krajské volby, a strany do nich tentokrát nasadily jako „lídry“ ještě méně známé tváře, než minule. Jestli to je dobře, nebo špatně, nelze v tuto chvíli asi posoudit. Podstatné je ale spíše to, jak si vyložit v případě krajské reprezentace to zákeřné slovo „lídr“. V podstatě nijak, to je to.

A tak jakýkoli Rozbořilův nástupce bude součástí téhož systému a té samé dotační mašinerie, z níž se nedá vystoupit. Protože jsou čelní kandidáti velkých stran (pravděpodobných vítězů) vesměs z prostředí komunální politiky „jen“ obcí a malých měst, lze předpokládat, že až tak dokonale například specifickou problematiku Integrovaných Teritoriálních Investic nebudou dokonale chápat; pak ovšem nastoupí všichni ti podnikatelé, kteří ji chápou až moc dobře. Učit se není čas, dotace se totiž musejí vyčerpat. Jedni bez druhých to dělat nemohou, a jsme už zase někde v prostoru mezi jezdeckým areálem a jídelním lístkem v Potrefené huse, tedy – slovy Rozbořilova advokáta – ve špatný čas na špatném místě.

Vlastimil Blaťák