Někam se ztrácejí automaty na kafe. Za pár let nebudou

Problematika mizejících kafeautomatů (nejen) v Olomouci v centru je natolik podstatná pro osudy a svobodu našeho světa, že je nutno se jí věnovat, případně za vším hledat nějakou konspiraci kavárnických elit. Osobně mě pálí velmi, protože vysedávat dlouhé minuty v kavárně a crcat esteticky skvěle servírovanou kávu, na to většinou nemám čas. Jsem zvyklý po ránu vyběhnout z domu na první schůzku nebo reportáž, natočit si dávku kofeinu do kelímku, vyklopit to do sebe a běžet. Jenže ono to přestává být možné, automaty někam mizí. Všimli jste si toho taky?

Jen v Olomouci zmizely v posledních letech kaféautomaty na těch nejexponovanějších místech: v Prioru po rekonstrukci už není, v Koruně taky ne. Skrz mrazy dokonce zazimovali lepenkou automat v hradbách vedle Illy. V celém centru zůstal normální automat na kafe pouze v budově Okresního soudu, kdy natočit si kelímek kávy obnáší projít bezpečnostním rámem, vysypat z kapes klíče i drobné, nechat se prošacovat policajtem a zase se zdlouhavě oblékat; navíc ta ostraha to nevidí zrovna ráda. Pardon, ještě jeden je v budově Spořitelny, kde je rychlé ranní kafíčko draze zaplaceno několikaminutovým asertivním odmítáním nabídek životního pojištění a podnikatelského účtu od slečny, která drží u vchodu u infopultíku službu. Záleží, která tam zrovna stojí. Na některou stačí zavrčet a ona dá pokoj, jiné jsou neodbytné. Za tu masáž by měli to kafe točit jako odškodné zadarmo.

Trafiku dokonce zavřel i pan Halata v pasážce, a ten kafe vařil, a dobré. Na spoustě jiných míst automaty sice zůstaly, ale změnily se poslední dobou k nepoznání, a dávají místo kafe akorát hnusnou půllitrovou břečku za dvojnásobnou cenu (třeba za zimním stadionu, ale i jinde). Čtenář pochopí, že pro kafaře, který si na automaty zvykl, a skutečně nemá čas vysedávat po ránu dlouhé desítky minut v kavárnách s elegantní, ale pomalou obsluhou, je to skutečně otázka velice zásadní. Jeden by takový krok dokázal pochopit třeba na nádraží, kde je několik bageterií a kavárna, a je v zájmu dotyčného kavárníka automaty odstranit, aby byli čekající cestující nuceni se usadit u něj a udělat mu tržbu. Jenže právě tam zrovna automaty nepochopitelně zůstaly, zatímco jinde bez opodstatnění mizí.

Ta obava, že jednoho dne zmizí automaty úplně, přivádí kafaře do stavu zoufalství. Chodit ráno na benzínku na Horní Lán se už teď nikomu nechce, natož za pár let, až ty zázračné stroje na rychlý kofein zmizí i odtamtud. A i tahle skutečnost nutně znamená to, co už víme dlouho, totiž že svět jde postupně víc a víc do prdele...

Vlastimil Blaťák