Komentář: Proč už se nemusíme bát vší mytologie kolem Miloše Zemana

Doufal jsem, že podobný text nikdy nebudu muset napsat. Léty jsem se naučil úcty ke stáří, ať už je jeho podoba jakákoliv, třeba i trýznivá. Jenže v případě nejvyššího ústavního činitele nelze jinak - je totiž zodpovědný ne za sebe, ale za nás všechny, přestože se podle všech indicií nachází v kondici ve stylu samotného Leonida Iljiče Brežněva. Je to kruté, ale umožňuje nám to před druhým kolem demytizovat osobnost Miloše Zemana.

Miloš Zeman je totiž především schopný manipulátor, a vždycky jím byl. Jenže to už tak je se stářím a s lidským životem - celá řada vlastností se na stará kolena často přelomí do své záporné polohy. Lidé, kteří byli celý život spořiví, se ve stáří stanou lakotnými skrblíky, sympaticky citliví jedinci se mohou proměnit v uplakané a přecitlivělé lítostivé trosky. Bohužel, podle tohoto vzorce je nutno hodnotit i současného prezidenta. Spousta jeho silných stránek se proměnila ve stařecká negativa. Ať mě Ovčáček klidně žaluje.

Když se v devadesátých letech Zeman tu a tam pustil do verbálního útoku na svého tehdejšího arcirivala Václava Klause, přes všechnu "zemanovštinu" (čti: tu a tam trochu vulgaritu, a především mimořádnou schopnost trefit hřebíček několika slovy na hlavičku...) měly jeho tehdejší výlevy nejen hlavu a patu, ale obvykle také dokázaly zapůsobit tak, aby splnily svůj účel a cíl. Podobné to bylo se Zemanovou pověstí nezpochybnitelného politického stratéga, jemuž není rovno - kdysi dávno jím asi vážně a skutečně byl. Spousta jeho tahů na politické šachovnici mohla být druhé straně nepříjemná, dávaly ale smysl.

O dvacet let později máme před sebou jiného Zemana: schopnost argumentace i svérázného výkladu, jímž deptal soupeře, se posunula do roviny takové interpretace pojmů, která je už zkrátka mimo dosah chápání většiny z nás. Podobně někdejší mistrovství geniálního politického šachisty zůstalo v prachu devadesátek, a zůstala jen pachuť ze zbabělého vyhýbání se diskusím a neumělé manipulování druhých do poraženeckých rolí.

Stojí za pozornost zastavit se u zmíněného výkladu pojmů - Zeman v něm býval mistrem a výrazně ovlivnil naši dobu: naprostá většina z nás totiž celá léta nad některými termíny ani nepřemýšlela, protože jejich obsah byl více méně jasný. Když přišla totální dezinterpretace a manipulace, neuměli jsme na to regovat. Tak jsme velmi dobře tušili, co je to třeba "fašismus", ale když jsme se začali dozvídat, že je to signifikantní znak "pražské kavárny", bylo to natolik absurdní, že jsme na to neuměli reagovat. Vůbec. Podobně to bylo například s pojmem "ústavnost"; všichni jsme tak nějak zhruba tušili její obsah, až do okmažiku, kdy podle nového hradního pána byla nejvyšším vyjádřením ústavnosti nejprve vláda Rusnokova, a nyní bez důvěry Babišova. Nedovedli jsme říct ani popel, protože jsme nepředpokládali, že bychom vůbec někdy o tak samozřejmých věcech mohli diskutovat. Jenže co dřív fungovalo, dospívá nyní do absurdních rovin: Jako kdyby nám Zeman začal tvrdit, že Země je přece placatá. Na to už není co říct.

Jak šel s Milošem Zemanem čas, jak stárnul, jak hubnul, a jak přestával pohybovat levou rukou, začalo být pomaličku jasné, že jeho slova nemusí být nutně chladnokrevně vypočítanou strategií na zcela neschopné politické oponenty. Jednoduše jsme se sami sebe začali ptát, jestli ten pán ještě vůbec ví, co říká, a jestli si uvědomuje dosah svých vlastních slov. Já osobně jsem názoru, že už ne.

Proto je nutno uvědomit si, že všechny ty mytické a legendární schopnosti Zemana - diskutéra a Zemana - stratéga už podle všech příznaků nejsou hrozbou. Podobně, jako když stárnoucí hokejista přestane náhle dávat góly a rozhodovat zápasy - chvíli ještě může strašit soupeře svým jménem, nakonec ale prokouknou. Jen to možná z úcty k legendě nebudou říkat nahlas. Mimochodem, profesor Drahoš se těch televizních debat naprosto nemusí obávat; Zeman z roku 1996 proti němu už sedět nebude. Už není.

Vlastimil Blaťák