Kinorecenze: Palach

Film je nutné nechat si trochu uležet, než ho jeden začne hodnotit. Po velmi dlouhé době jsem zažil jako recenzent kino, kde se v sále nikdo nesmál, nikdo nežužlal kukuřici a lidi zůstali i na titulky. Což je samozřejmě s ohledem na téma správně. Stejně, jako je správně, že se takové filmy točí. A měly by se povinně promítat ve školách.

Režisér Robert Sedláček si ovšem vybral téma, které je tak šíleně těžké na zpracování, až se to skoro nedá zvládnout. Pár věcí by se vytknout dalo - například to, že hlavní Hrdina stráví před kamerou dosti dlouhých 124 minut se stále stejným obličejem, v jeho nitru se samozřejmě odehrává bouře, jen divák to jaksi nevidí, protože filmový Palach se tváří pořád stejně. Stejně tak se film nevyhnul klišé všech filmů o šedesátých letech, kdy totiž na plátně musí zaznít alespoň čtyři šlágry té doby, jinak by to nebylo ono.

Ovšem film Palach tady není proto, abychom hledali mouchy na řemeslném zpracování: má nutit a nutí myslet. A myšlení je to, čeho je nám občas třeba nejvíc. Filmový Palach totiž žije svoje pražské jaro, je svobodný duchem, a myslí na věci, na které se ostatní myslet zdráhají. Jeho dívka i jeho jednorázová milenka to cítí stejně, ale pod tíhou událostí nakonec těžké myšlenky opouštějí a vydávají se žít a milovat. Palachova maminka v podání výborné Zuzany Bydžovské stejně tak. Dějiny jsou dějiny, ale my musíme žít a přežít. Když filmového Palacha opustí i ti poslední, ve které věřil a v něž vkládal naděje, když to všechno vzdá i studentský stávkový výbor, když zůstane sám, rozhodne se pro oběť.

Proč to píšu: protože mi vyvstala paralela s jiným mladým mužem, který se v našem regionu taktéž stará o věci veřejné, žije jimi a dýchá pro ně, upřímně a pevně věří v pravidla a morální zásady, bojuje za ně, a mnohým je trnem v oku. Ano, já vím - je jiná doba, a nemáme pod okny tanky. Ale myšlení a charaktery těch, kteří se tehdy i dnes často udrželi "nahoře" a určovali naše životy, zůstává stejné, jako tehdy. A zatímco to všichni ostatní občas vzdáme, aspoň na chvíli, hodíme boj za spravedlnost, právo a zásady někam daleko za hlavu a jdeme si žít svoje životy, ten chlapec zůstává sám. Snad jste si to někdy uvědomili. A spousta lidí si proto myslí, že je divnej - což on možná doopravdy je. Ty, ty víš, že tyto řádky píšu Tobě - a chraň Tě pánbu se někdy ze zoufalství, že to všichni vzdali, škrtnout!

Vlastimil Blaťák