Zde může být vaše reklama.

Kinorecenze: Mamma Mia! Here We Go Again

Kinorecenze: Mamma Mia! Here We Go Again

18. 07. 2018 - 00:00

Pozor, jedná se o článek staršího data a pod předchozím vydavatelem novin. Uvedené informace již nemusí být aktuální.

Tak. Slyšel jsem onehdá, že Blaťák ještě nikdy nenapsal pozitivní kinorecenzi. Slíbil jsem, že ji napíšu. Jenže po shlédnutí snímku filmu Mamma Mia! Here We Go Again mi nezbývá nic jiného, než si zapálit dlouhý doutník, mocně si loknout whisky, v klidu napočítat do desíti, abych se náhodou neunáhlil, a pak stejně vyplodit ten nejhorší odsudek, jaký jsem kdy sepsal.

PremiereCinemas_logo_cervena

Začněme ale odjinud: Míval jsem kdysi spolužačku, krásnou, prsatou, dokonalou, slintal jsem po ní, ale ona se tahala s vojákama. Neměl jsem nárok. Po dvaceti letech na třídním srazu, dvakrát rozvedená, začala najednou švitořit, a že na kafíčko, a kdo ví co ještě. Podívej se na sebe, jak vypadáš, běž dom, a pošli radši dceru, odvětil jsem neuctivě, a tím se naše vztahy tak nějak narovnaly. Je to ale přesně to, co by žádný z romantických hrdinů tohoto snímku nikdy neudělal. Je to rozdíl mezi realitou života, a sedmdesátými léty (anebo tím filmem) zjevně na LSD. Jinak si to totiž nedovedu vysvětlit.

Jednička by ještě vcelku šla. Dvojka ale doopravdy ne. Je těžko psát o ději filmu, když žádný není. Vlastně je to jen změť romantických epizod, které dohromady nedávají žádný smysl, a hodina a půl na plátně se točí kolem toho, jak hlavní hrdinka (vlastně její matka v mládí, a na konci i babička, ale to je jedno, bez dávky LSD nemáte šanci do toho vplynout), romantická bytost, kterou obdivují davy, podléhá charismatickým a tuze velmi romantickým hrdinům. Jsou to vlastně takoví modroocí roztomilí nemotorové, kteří neváhají kvůli blonďaté čůze, která je miluje romanticky všechny najednou, například: skákat do vln vstříc své nevěstě, přestože chlapec neumí plavat a musí být zachraňován; opouštět spontánně své sociální i pracovní zařazení a v rozhalence odplouvat v mořské bouři na romantický ostrov, přirozeně za Ní. Ta dívka, která má vlastně tři otce (máti netušila, s kým to bylo...), miluje všechny tři (nepochopil jsem, jestli naráz, anebo jednoho po druhém), a všichni ti tři se navzájem drží kolem ramen, místo aby si rozbili tlamy. Přirozeně musí dojít na veliké finále, kde se všichni romantičtí hrdinové (podle mě skutečně sjetí LSD) setkají, a když k dovršení všeho stárnoucí ředitel hotelu potká svou lásku z mládí, dočká se každá dojatá divačka v kinosále rozuzlení toho, že na ni počestně čekal celý život, až se Ona objeví během rozjeté pátry (všech se všemi) na květinové terase. Kdepak by ho napadlo sápat se po dceři, jako tehdy mně. Přitom "Ona" je doopravdy čůza.

Je třeba dodat i kontext této cesty "za kulturou": měl jsem takové tušení už půl hodiny před projekcí, a předvídavě jsem si nevzal lístky do tomboly pro partnery kina, protože ta představa, že budu fotografován při přebírání kartonu ovocného piva od sponzora na premiéře tohoto filmu a někde posdílen, mě přímo vyděsila. Místo toho jsem si zašel na zeleninovo ovocný drink do patra, s prosbou, aby mi slečna vybrala nějaký málo močopudný (čekal jsem dlouhé utrpení v sále). Po deseti minutách filmu jsem spal jako dudek, a když jsem občas rozloupnul oči, chlapec vedle mě (dotáhla ho tam jeho romantická mladá) chrněl taky. Ze spánku mě občas vytrhly slzy dojetí všech ostatních návštěvnic, na plátně se mezitím vůbec nic nezměnilo.

Milé dívky a ženy: pokud se vám podaří vytáhnout partnera na tento snímek (podle mě nepodaří, leda v případě, že spáchali něco strašného a chtějí to odčinit příšerným sebetrýzněním), berte to, prosím, jako obrovskou oběť z jeho strany, která si po opuštění kina recipročně zaslouží přinejmenším měsíc na svého chlapa radši ani nemluvit, nevyrušovat při fotbale v televizi, a dát mu čas, aby ten hrůzný zážitek vstřebal. A rychle pryč, protože toto se doopravdy nedá. Běžte na ten film raději samy, ale pokud můžu doporučit, nesnažte se ani náznakem (opakuji - ani náznakem, nemusí to být dokonaný skutek) hledat v tom nějaké vzorce chování vašich partnerů. Upřímně totiž: potkat slečnu, která má (tak romantické) vidění světa jako hlavní hrdinka (nebo vlastně její matka, ale vem to čert), beru kramle.

Něco pozitivního na závěr: zvukařsky je ten film fakt špica.

Vlastimil Blaťák

Další články